Když jsem v pátek 4. 10. 2013 večer vyjížděl z Trutnova, říkal jsem si, jestli celá ta krkolomná a dlouhá cesta, která mě čekala, proběhne bez problémů. Teď už můžu s klidem prohlásit, že neproběhla. Ale pěkně popořadě.
Ještě ten večer jsem dorazil do Prahy, kde mě přivítal Honza Vápeník alias Vápno, který mně u sebe na privátu poskytl noclech. Před samotným spánkem jsme ještě vyrazili na jedno, a protože Vápno předtím zakoupil slevové kupóny na gyros, poslední večer v Čechách byl rozhodně příjemný. Škoda jen, že restaurace na kuponu opomněla zmínit, že se jedná o skutečnou raritu, a totiž nejmenší gyros na světě, na kterém by si s klidným svědomím pochutnal i vegetarián. No což, alespoň jsem se nemusel starat o svůj zvýšený cholesterol.
V sobotu ráno, po dlouhých 3-4 hodinách spánku, jsem vyrazil směr letiště a o pár hodin později už jsem seděl v letadle, které se s námi ubíralo na Frankfurt. Za zmínku ze samotného letu snad stojí jen menší turbulence, která sice vyděsila nejednu paničku na palubě, ale mě, zkušeného harcovníka s tisíci nalétanými kilometry, nemohla překvapit. Úspěšně jsem se probil i frankfurtským letištěm, i když přiznávám, že jsem měl jednu dvě slabé chvilky, kdy jsem se loučil se svým batohem. Před polednem jsem nastoupil na proslulý Boeing 747 společnosti China Airlines a před sebou jsem měl vidinu dvanáctihodinového letu. Během letu jsem přišel k zásadnímu poznání, mám opravdu dlouhé nohy. Jinak to vemu ve zkratce: čínský letušky pěkný, svačinky dobrý, sluchátka k obrazovce na hovno, no a v neděli ráno místního času už jsme vystupovali v Taipei.
Ještě na letišti se mi podařilo natrefit na trojici sympatických Čechů, Pavla, Lukáše a Míšu, se kterými jsem strávil nasledujici dva dny v největším městě na Taiwanu. Dopoledne jsme si hodili věci na hostel a jali se prohlížet město. Nutno podotknout, že prohlídku mírně komplikoval menší tajfun, který ten den zasáhl Taiwan, a ani můj deštník, koupený od čínské babči za cca 70 Kč mi příliš nepomohl. Tak nějak jsme se unaveně bloumali městem, já si dal od trhovce jeden masový knedlíček a odpoledne jsme to zabalili a šli se vyspat na hostel. Druhý den v pondělí už nás přivítalo lepší počasí, slunečno a pěkných 30 stupňů. Cil tohoto dne byl jasný; mrakodrap Taipei 101, třetí nejvyšší na světě. Co k němu říct, byl fakt vysokej. Jo a měli tam nejrychlejší výtah na světě. Byl fakt rychlej. Potom jsme ještě trochu omrkli město, v podvečer zašli do menší restaurace na nudle a zakrátko už jsem se pakoval na letiště. Letadlo do Aucklandu (největší město na Zélandu) letělo až před půlnocí, času spousta, tak jsem si aspoň skočil na záchod, protože jsem celej den cítil jistý nepříjemný tlaky. No na záchodě to ze mě vylítlo, asi ani nebudu popisovat detaily, poněvadž by tento blog mohly číst i dámy, a mně se do hlavy pomalu vkrádala myšlenka, že to mělo jistou spojitost s oním knedlíčkem. Hned jsem si také vzpomněl, že pro jistotu nejsem očkován proti žloutence a zachvátila mě panika. Hotovo, vymalováno, konec, mám žloutenku. Trochu jsem se uklidnil, když jsem si vzápětí precetl na internetu, že inkubační doba žloutenky je v průměru měsíc, minimálně 14 dní. To bych byl asi světový rekordman. No dobrý, ale raděj jsem zavolal do pojišťovny, ať mi na Zélandu objednají na prohlídku u lékaře a pro jistotu domluví očkování na žloutenku, neboť i kdybych nemoc měl, vakcína podána v prvních dvou týdnech od nakažení výrazně snižuje pravděpodobnost propuknutí nemoci (sem teď expert na žloutenku). Borec v pojišťovně, že se poradí a zavolá zpátky. Chvilku jsem počkal a začal zvonit mobil. "Dobrý den, po konzultaci s vedením byste v žádném případě neměl nastupovat do letadla." COŽE???? No oni, že prý kdybych pri letu zkolaboval, tak by bylo děsně drahý odklonit letadlo, bylo by to na moje náklady, taky bych mohl nakazit ostatní pasážéry, protože zloutenka se šíří vzduchem atd. Je pravda, že pokud bych skutečně měl žloutenku, tak abych nakazil ostatní pacienty, musel bych se odebrat na toaletu, neumýt si ruce a následně servírovat svačinky místo letušek. Abych to zkrátil, do letadla jsem nastoupil, první dvě hodiny jsem trnul, jestli pojišťovna neodkloní let, ale nakonec jsem po dvanácti hodinách dorazil do Aucklandu. Na toaletě jsem během letu nebyl ani jednou.
Po bezedné noci na letišti jsem brzo ráno absolvoval poslední, vnitrostátní let na jižní ostrov. Druhý den se nechal očkovat a s potěšením jsem sledoval, že kvalita mé stolice se pomalu vracela do normálu. Po zařízení pár nutných formalit jsem se v pátek 11. 10. setkal s Jurajem a Katkou ze Slovenska, se kterými budu následující dva týdny cestovat po jižním ostrově. Nyní je sobota půl dvanácté večer, tyto řádky píšu z postele hostelu v Lake Tekapo a neznámá ženská nade mnou neskutečně chrápe. To by mě zajimalo, jestli si po těchto dvou následujících tydnech budu moct říct, že vsechno proběhlo v klidu.
