S02E03: Jen si tak odskočit

No tak ale rychle, ať to mám z krku a můžu se kouknout na film a dát si brambůrky. Před svým odjezdem ze Zélandu, který se nezadržitelně blíží, jsem si vypsal seznam věcí, které chci zařídit. Jednou z nich je dopsat blog, což je ovšem dosti ambiciózní plán, vzhledem k tomu, že jsem se zatím zasekl někde v polovině května. Ale že z boja jen tak neutíkám, zkusím se prokousat co nejblíž současnosti. No dobře, konec května by mohl stačit, abych taky ještě dneska stihl ten filmeček a brambůrky...

Tak kde jsme to... jo už vím, v půlce května na Mount Brownu, kde nám papoušci klovali do střechy. V té době byla naše cesta jižním ostrovem v plném proudu a před námi ještě spousta horských štítů ke zdolání a neprobádaných údolí k prozkoumání. Od té pravé divočiny už nás dělil jenom kousek, protože jsme vstoupili na území tzv. West coastu neboli západního pobřeží jižního ostrova. Jen pro představu, West coast je tvořen hřebenem hor vystupujících přímo z moře, přičemž tento pás kolem pobřeží měří více než 600 km (wow, tahle věta obsahuje 8krát ř!). Stěna hor zachycuje bouře a deště od západu, a tak tu často panuje spíše nehostinné počasí. Pro zapálené zeměpisce uvedu, že roční úhrn srážek je zde v průměru 10-15 násobně vyšší než v České republice. Není divu, že místní podmínky snesou jen ti nejotrlejší domorodci, kterých tu na obrovské ploše žije všeho všudy 30 tisíc. Pokud tedy máte rádi samotu, West coast je tím pravým místem.

Projížděli jsme toto území neprostupných lesů, hor a údolí s vidinou, že kdesi po 250 km narazíme na stezku, která nás vezme k nedaleké chatě. Tam jsme plánovali přečkat noc a pokračovat dále na jih. Po cestě jsme se zastavili u turisticky oblíbených ledovců France Josefa a Foxe, čímž jsme se ovšem dostali do mírného časového skluzu. Na začátek oné stezky jsme se tím pádem dostali až někdy okolo sedmé hodiny večerní, kdy už panovala tma. Ale že z boja neutíkáme, vytáhli jsme čelovky a jiné svítilny a vydali se na noční procházku. Na začátku trasy nás uvítala cedule, která upozorňovala, že cesta může být za deštivého počasí neschůdná a jak jsme záhy zjistili, nelhala. Ono kaluže nevadí, ale když voda po celé šíři cesty sahá po kotníky, tak to trochu zaskočí i nás drsné horaly. Navíc mi přestávala svítit baterka, takže jsem sice věděl, že šlápnu do vody, ale nevěděl jsem jak hluboké. Přiznám se, občas jsem si neodpustil nějaké to hrubší slovo. Po dvou hodinách jsme konečně dorazili do chaty, vylili vodu z bot, zatopili a šli spát. Ráno nás čekala ta samá cesta zpět k autu, ale kupodivu to za světla trvalo o polovinu méně času.

Pokračovali jsme dále na jih, West coast jsme nechali za sebou a vstoupili zpět do vnitrozemí, do národního parku Mt. Aspiring. Předpověď byla konečně o něco příznivější, a tak jsme si řekli, že vyrazíme na nějaký poctivý vícedenní pochod. Na mapě jsem našel ideální místo, které by nás zavedlo vysoko do hor mezi ledovcová jezera, kam noha člověka dlouhý čas nevstoupila (minimálně od konce letní turistické sezóny). Jedinou vadu na kráse představoval úsek, kde bychom museli přebrodit řeku. Tento úsek se nacházel přímo na začátku trasy. Dorazili jsme na místo a čekalo nás rozhodování, jestli zkusit anebo nezkusit přebrodit. A že z boja neutíkáme, raději jsme se na to vykašlali, protože představa brodit se po prsa ledovou vodou nás úplně nelákala.

Sjeli jsme místo toho do Wanaky, horského městečka na břehu stejnojmenného jezera. V turistickém centru jsme zkoumali, kam by se dalo vyrazit a objevili jsme to samé místo, ale tentokráte o několik kilometrů dále, kde přes onu řeku postavili most. Vyhnuli jsme se tím pádem brodění, ale zase nás po dvou dnech čekal výstup do horského sedla Gillespie pass, které bylo podle všeho pokryté sněhem. Raději jsem se tedy místního správce parku zeptal na podmínky tam vysoko nahoře, přičemž správce hnedle začal vysvětlovat, kolik že tam v poslední době napadalo sněhu a celý jeho postoj naznačoval, že kdo by tam přesto chtěl jít, je úplný idiot. Pro jistotu se mě zeptal, jestli máme mačky a cepíny, na což jsem bez váhání odpověděl, že jasně (měli jsme kulový).

Další den jsme tedy vyrazili s batohy nacpanými zásobami jídla na několik dní a nejistou představou, kam že vlastně dojdeme. Po dni chůze jsme dorazili na Young hut, prostornou chatu, kterou jsme měli sami pro sebe. Druhý den z rána jsme zahájili výstup na Gillespie pass, čekalo nás strmé stoupání s bezmála kilometrovým převýšením a to vše s batohy plnými konzerv. Počasí nám ale přálo skvěle. Slunce hřálo do zad, takže jsme každých pár metrů shazovali vrstvu oblečení a obloha byla jak vymetená. Výškové metry postupně přibývaly a tráva se začala schovávat pod ostrůvky sněhu. Po chvíli začalo sněhu přibývat a nakonec jsme se ocitli v souvislé sněhové pokrývce. Naštěstí šel nějaký dobrodinec před pár dny stejnou cestou, a tak jsme následovali jeho stopy. To už se ale blížil konec stoupání a po jeho zdolání se nám otevřel pohled na zasněžené vrcholky hor, kam jen oko dohlédlo. Vytáhli jsme foťáky a předháněli se, kdo vyfotí kýčovitější snímek. Po vzoru alpinistů jsme udělali vrcholové foto a postavili vrcholového sněhuláka.

Když už jsme nahoře zabili celou hodinu, řekli jsme, si, že je čas jít dolů. Šlo jen o to kterou cestou. Kdybychom totiž sešli do druhého údolí, jedinou cestou zpět by byl znovu výstup na Gillespie pass. Ovšem velkou neznámou bylo počasí, neboť absolvovat celý pochod znova a tentokrát v dešti či sněhové vánici se nám nezdálo jako ten pravý způsob trávení dovolené. A tak jsme se otočili a šli stejnou cestou zase dolů. Znovu jsme přespali na Youngově chatě a třetí den vyrazili na zpáteční cestu k autu. Volba jít zpět se ukázala jako více než šťastná, protože se počasí radikálně změnilo k horšímu a oněch 30 kilometrů, které nás k autu čekalo, jsme prošlapali v dešti. Ještě jednu jsme noc přečkali pod stanem, are ráno jsme po dlouhé době zase nabrali směr civilizace. Přesunuli jsme se do Queenstownu, Mekky všech turistů na Zélandu.

Queenstown je v podstatě malé městečko, ale po celý rok sem proudí statisíce turistů z celého světa, aby se kochali z pohodlí hotelu horskou scenérií nebo utratili peníze za různé více či méně adrenalinové atrakce. Na ulicích se to hemží bary, restauracemi a obchody, které cílí na peněženky zahraničních turistů. Ani my jsme se neubránili troše toho rozhazování, ale nepředbíhejme.

Ubytovali jsme se v hostelu, což byla po týdnů bez sprchy vítaná změna a večer strávili příjemným nicneděláním. V podobném duchu probíhal i následující den, kdy jedinou pořádnou činností bylo rozhodnout se, zda skočit nebo neskočit. Kousek od Queenstownu se totiž zrodil bungy jumping a výzvou pro každého backpackera je odvažit se skočit jeden z nejvyšších na světě, Nevis o výšce přes 130 metrů. To je pro představu o 20 metrů více, než kolik měří nejvyšší budova v Česku, brněnská AZ Tower. Debata v našem případě nebyla o tom, jestli se odvážíme nebo ne, ale spíš jestli zaplatíme nebo ne. Za těch 8 sekund volného padu se totiž platily nekřesťanské peníze. Nakonec ale převážil názor, že na podobný voloviny nebude lepšího místa a času, a tak jsme si na druhý den zarezervovali skok. V okamžiku, kdy bylo jasné, že skočíme, se najednou začaly v hlavě rojit myšlenky, jaké to asi bude stát tam nahoře vysoko nad neúprosně tvrdou zemí.

Druhý den jsme se nasnídali ("nebude to moje poslední?!"), vyprali si věci ("není to zbytečný, když to za pár hodin pozvracím?!") a s veselou myslí, šli na autobus, který nás měl zavést až k můstku. Před nástupem jsme ještě podepsali prohlášení, že netrpíme srdečními chorobami, všechny končetiny jsou naše vlastní apod. Potom už jsme se vydali na cestu. Po cestě jsem byl stále celkem uvolněný, lidé okolo vtipkovali a člověk si naplno nepřipouštěl, že za několik desítek minut poletí střemhlav proti dnu rokle.

Když jsme dorazili na místo a ustrojili nás do jištění obepínajicí celé tělo, rostla ve mně nervozita a konečně jsem si začal naplno uvědomovat, že onen bungy jumping asi nebude jen taková pohodová záležitost typu skoku do bazénu. Když nás vezli malou lanovkou na můstek, který visel na ocelových lanech vysoko nad údolím, říkal jsem si už jenom: "no ty vole". Na můstku nás bylo celkově asi sedm připravených na skok. Seřadili nás podle váhy, s tím, že nejtěžší měli jít jako první. I když jsem kluk jak lunt, nějak to padlo na mě. Přešel jsem do druhé části můstku, která mi přišla až nebezpečné otevřená. Na jištění mi začali pripevňovat lano a onen klid z autobusu byl ten tam. Snažil jsem se na tváři zachovat poněkud křečovitý úsměv, neboť vše zaznamenávala kamera. Po chvilce bylo vše připraveno a mě vedli na úzký pruh podlahy, pod kterým nebylo nic než vzduch a kdesi hluboko malý horský potok. V tu chvíli mi srdce bušilo jako o závod a já si říkal, že po mně přece nikdo nemůže chtít, abych dobrovolně skočil. To už se ale ozvalo odpočítávání, a že jsem nechtěl před ostatními vypadat jako bačkora, tak jsem prostě skočil.

A jaké jsou pocity během skoku? Během pár sekund jsem si procvičil svoji zásobu sprostých slov, zaznamenal jsem nejvyšší tep v životě a jediné, na co jsem v té rychlosti dokázal myslet, bylo, kdy už konečně zabere to stupidní lano! Když se pád konečně zastavil a lano mě vymrštilo zpět nahoru, na tváři se mi rozhostil úsměv a s notnou dávkou euforie jsem si oddechl, že jsem to přežil. Poté, co mě znovu vytáhli do kabiny, jsem si už trochu zlomyslně užíval pohled na ostatní, kteří mírně zelení stále čekali na svůj velký skok. Na řadu přišel i Honza, který vše natočil na svoji novou GoPro kameru, a když se bezpečně vrátil nahoru, s klidem mu obsluha sdělila, že byl posledním, kdo skákal na onom laně (taky mu to mohli říct pro tu srandu předem...). Zpátky na pevné zemi jsme si za drahé peníze koupili fotky a videozáznamy, abychom naplnili hlavní účel mise; machrovat před ostatními. Takže se můžete po mém návratu těšit na historky typu: "Jo to byly časy, když jsem na Zélandu lítal na laně nad roklí... a vobčas sem si to dal i bez toho lana" nebo "Ne, já se nebál, já jim ještě říkal, ať to lano povolí, aspoň si dole v tom potoce opláchnu ksicht".

Další den jsme opustili Queenstown bohatší o nové zážitky a chudší o několik stovek dolarů a vydali se zpět do přírody. Přesunuli jsme se do národního parku Fiorland, největšího parku na Novém Zélandu, který je tvořen vysokými masivy hor, rozlehlými jezery a klikatícími se fjordy. Na příští tři dny jsme si naplánovali zdolání Kepler tracku, který je jedním z bájné devítky zélandských Great walků. Čekali jsme, že hory budou ještě vyšší, tráva zelenější a pohledy úchvatnější. Jak se ukázalo, měli jsme krapet přehnaná očekávání. Ne, že by to nebylo pěkný, ale něco extra to rozhodně nebylo. Zjistili jsme, že Great walk neznamená jedinečnou trasu, ale spíše turisticky dostupnou, kde celou cestu tvoří upravený chodníček a přes každou kaluž najdete most. Po cestě člověk potkává borce, co si vyrazili s batůžkem a v keckách a ani mimo sezónu se nevyhnete školním výletům. Už tomu snad jen chyběly jezdící schody a McDonaldy na každém rohu.

Po návratu do civilizace jsme zjistili, že počasí se má na celém západním pobřeží značně zhoršit, a tak jsme sedli do auta a uháněli vstříc novým končinám. Projeli jsme jižní část ostrova, kde hory ustupují rovinám plným nekonečných pastvin, a když jsme zjistili, že tam kromě ovcí a krav nic není, obrátili jsme se zpět na sever. Večer jsme dorazili do centrální části, která je tvořená obrovskou náhorní plošinou, obklopenou horami. Jednou z nich je i Mt. Cook, nejvyšší vrchol Zélandu a právě k němu jsme měli namířeno. Ne, že bychom ho snad chtěli zdolat (chyběly nám přece ty mačky a cepíny), ale měli jsme v plánu dostat se co nejblíže. Pro tyto účely jsme vybrali maličkou chatku pod názvem Ball hut, která se nacházela pár kilometrů od samotné hory. Když jsme si v místním infocentru rezervovali nocleh, zjistili jsme, že jsme jediní, co tu noc plánovali strávit mezi velikány. Pravda, ještě když jsme dopoledne dorazili do oné horské vesničky, hustě pršelo, ale s postupem dne se obloha vyjasnila a po cestě k chatě se nám otevřela jedinečná scenérie zasněžených vrcholků. Samotná chatka, všehovšudy se třemi postelemi, se nacházela na úpatí jedné z hor několik desítek metrů od obrovského ledovce. Atmosféru ještě umocnilo to, že nám půlhodiny po příchodu do chaty zavolali na vysílačku správci národního parku, aby se ujistili, zda jsme v pořádku dorazili a přečetli aktuální předpověď. Ráno nás probudilo známé škrábání na střeše, kde se rozhodli pochodovat keové, horští papoušci. Jak víte z minula, jsou to pěkně zvědavé potvory, a tak, když jsme si je šli vyfotit, se rovnou slétlo celé hejno. Honzovi klovali do stativu, mně se jeden prevít snažil ohlodávat nohu, a když jsme pro ně přestali být zajímaví, letěli zase jinam. Počasí nám přálo, a proto jsme vyrazili na krátkou výpravu k úpatí Mt. Cooku. Samotný vrchol hory halily mraky, ale přesto jsme dali jednu, dvě, nebo spíš dvacet vrcholových fotek a šli zpět.

Mt. Cook i náhorní plošinu jsme nechali za sebou a vydali se na poslední část cesty. Pomalu jsme směřovali do Christchurche, největšího města jižního ostrova. Tam jsme si plánovali sehnat práci a odtud jsem měl také za měsíc a půl odletět. Že se nám ale nechtělo do města dorazit v pátek, řekli jsme si, že si ještě cestování o pár dní prodloužíme a prozkoumáme nedaleké kopce v oblasti Mount Somers. Nebo jsem si alespoň myslel, že to budou jen kopce, než jsme se zase škrábali do táhlého a strmého stoupání. Přespali jsme opět v jedné z backcountry hut a po ránu, když jsme si balili věci, nás zastihla nečekaná návštěva.

Do chaty nakráčel vitální kmet, jehož plnovous mu mohl závidět i Krakonoš, a hnedle se s námi dal do řeči. Ukázalo se, že onen stařec je jakýmsi patronem všech novozélandských hor, který za více než 40 let navštívil snad všech tisíc horských chat. Jen tak mezi řečí se zadíval na obálku turistického časopisu, který se povaloval na stole, a prohlásil: "Hele, tady je článek o mně!" Poté už se rozloučil a rychlým krokem odešel svou cestou. My jsme po tomto nevšedním setkání také vyrazili a po pár hodinách došli k další chatě. Hned, po vstupu jsme zjistili, že rozhodně nebudeme sami. Vevnitř bylo plno místních turistů, ale nakonec se nám podařilo vybojovat místo u stolu a našli jsme i dvě volné postele. Samotná noc nebyla úplně klidná, neboť hned, co jsme zalehli na matrace, začal mladý pár hned vedle nás hlasitě chrápat. Obvykle pro tyto případy používám špunty do uší, ale tentokrát ani mé běžné špunty nemohli naplno vytěsnit onen hlasitý duet, který se mohl směle rovnat zvuku motorové pily nebo cirkulárky. Ráno jsem se dvojici tvrdě pomstil, když jsem je nepozdravil a vrhal jsem na ně nevrlé pohledy.

Sbalili jsme se a čekal nás poslední den chůze. Ten se ukázal býti více než výživným, neboť do nás neustále narážel vítr překračující 100 kilometrů v hodině. Člověk si sice mohl v hlavě krásně rozvrhnout krok, ale ten stejně nakonec skončil někde v křoví či v potoce. V druhé části trasy navíc začalo sněžit, což chůzi taky úplně nezpříjemnilo. Když se při sestupu sníh přeměnil na hustý déšť, znovu jsem oprášil svoji krabičku nadávek a sprostých výrazů. To už jsme se naštěstí blížili k autu, na které jsem se těšil jako nikdy dříve. Nakonec nás přece jen cesta zavedla ke svému cíli a my vyrazili do Christchurche, kde nás čekala práce a mě poslední část pobytu na Zélandu.

S02E02: Good Times

Ideální způsob, jak trávit dovolenou.

Těžký to osud. Člověk disponuje po osmi měsících neomezeným internetem a dostatkem času a mohl by tak plodně trávit čas čtením zpráv o tom, jak vědci zjistili, proč koaly objímají stromy nebo že v Británii žije 15 tisíc upírů, popřípadě by se mohl duševně obohacovat sledováním youtube a nových řad nesčetných seriálů. Ale nakonec zůstane ochuzen o tyto hodnotné aktivity, neboť si kdysi řekl, že by nebylo od věci psát cestovatelský blog. No dobře, uznávám, nešel jsem hned poté, co jsem se znovu připojil na internet, dopisovat veselé historky z cest. Nejdříve jsem zabil trošku času na internetu. Ale jenom trošku, však to znáte, jen asi tak tři týdny. Nezbývá, než zase udělat něco užitečného, a dvě hodiny klikat do monitoru tabletu. Tak tedy směle do toho.

Minulé příspěvky byly plné nepěkných slov jako práce, vstávání, dřina či jablka, a tudíž je na čase obrátit list a věnovat se příjemnějším věcem typu cestování, pohoda, nošení těžkého batohu do hrozného krpálu apod. Tyto tři termíny celkem výstižně vyjádřily, co že jsme s Honzou dělali celý květen, ale že se toho událo mnohem více, vemu to trochu detailněji.

Naposledy jsem psal o tom, jak jsme na přelomu dubna a května sbírali poslední jabka v Motuece, menším městě na severu jižního ostrova. Samotná Motueka je turisticky hodnotná asi jako Karviná, ale na druhou stranu je obklopená dvěma národními parky a dalšími rezervacemi, a tak jsme si s Honzou řekli, že když už tam jednou pracujem, mohli bychom poznat i okolí. Ještě bych se rád zastavil u pojmu poznávat. Někteří kamarádi poznávají Zéland výhradně ze sedadla auta, což má své výhody i nevýhody, v našem případě ovšem poznávat znamená zabalit si těžký batoh a vyrazit na nejvyšší kopec široko daleko. A protože jsme měli v plánu strávit celý květen "poznáváním" jižního ostrova, bylo radno míti dobré boty.

Na Zéland jsem cestoval na lehko a pokud nepočítám hadrové papuče z letadla, vlastnil jsem při příjezdu dva páry bot; nízké trekové a sandály. Během prvního půlroku jsem všechny cesty i práci absolvoval v těch trekových a nutno podotknout, že dostaly zabrat. Na začátku sice byly nepromokavé, ale po určité době získaly díky několika dírám spíše na prodyšnosti. Bylo jasné, že na vícedenní túry potřebuji pořádné pohorky. Naštěstí mi rodiče po Honzovi poslali moje pohorky, které byly skoro netknuté. Naneštěstí jsem hned po nazutí zjistil, proč byly skoro netknuté, neboť velikost 45 (ač pro normálního smrtelníka představuje spíše ploutev) mi je zkrátka malá. Nezbývalo než vyrazit do outdoorových obchodů a rozloučit se s několika stovkami (dolarů) za nové boty. Po delším hledání jsem jedny pěkné a padnoucí objevil (pro úplnost to byly 48ky), a tudíž jsme mohli vyrazit do hor.

Prvním cílem byl Mt. Richmond Forest Park, který byl výškovým profilem spíše tréninkem na budoucí velkolepé výstupy. Noc jsme přečkali v jedné z mnoha backcountry hut, což jsou jednoduché chaty s matracemi a kamny na dříví sloužící turistům a lovcům. Počet těchto chat na Zélandu dosahuje více než devíti stovek a spravuje je vládní Department of Conservation. K jejich využití byste s sebou měli mít lístek, který jsme samozřejmě s Honzou většinou měli, ale občas se nám úplnou náhodou stalo, že jsme ho zapomněli použít. V následujících týdnech jsme strávili v těchto chatách dosti nocí, protože byly nejen pohodlnější než stan, ale po jejich vytopení i mnohem teplejší. Květen tady totiž narozdíl od Čech předznamenává zimu a teploty během noci často klesají pod nulu. To jsme si ostatně odzkoušeli během našeho následného výletu do Mt. Aspiring National Parku, ležícího na západ od Motueky. Po dni chůze v ledovém větru jsme měli v plánu noc strávit v menší chatce jen pro tři nocležníky, ale po příchodu jsme zjistili, že stejný záměr měla i pětičlenná rodina. Nezbývalo než přespat v nedalekém bivaku, což byl v realitě skalní převis. Tu noc jsem měl na sobě všechno své oblečení. Dokonce jsme měli s Honzou skvělý nápad přikrýt se pláštěnkami. Ráno jsme pochopili, že příště by bylo lepší přeci jenom pláštěnky při spánku vynechat. Natrénováno jsme tedy měli, a když bylo i v druhém sadu hotovo, mohli jsme se směle vydat na jih za dobrodružstvím!

Opustili jsme Motueku a vyrazili vstříc dalšímu národnímu parku pod názvem Nelson Lakes. První den jsme strávili výstupem na novou a prostornou Angelus hut. Ukazatel tvrdil, že nám cesta zabere šest hodin chůze, ale že jsme borci, tak jsme to dali pod čtyři hodiny, o čemž jsme se podělili s ostatními návštěvníky chaty, u nichž jsme si tak naší fyzičkou a skromností získali upřímný obdiv. Druhý den jsme přespali v malé chatě s příznačným názvem "Hopeless hut", která nakonec až na absenci suchého dřeva nebyla tak beznadějná. Další den už jsme se vydali na cestu zpět k autu hnáni nepříznivou předpovědí. Naštěstí se ten den ještě obešel bez deště, ale hned poté, co jsme odjeli z Nelson Lakes National Park přišel vytrvalý déšť, který neměl v nejbližších dnech ustat. Uchýlili jsme se tedy zpět do civilizace a jednu noc strávili v hostelu v Greymouthu na západním pobřeží.

Předpověď na další dny se stále nelepšila, a proto jsme přišli s nápadem přečkat nejhorší počasí v nějaké backcountry hut, která by byla nedaleko cesty. Pěkně bychom si do ní donesli spoustu jídla a jednu deskovku a v teple pozorovali přívaly deště a větru. Jediný háček byl v tom, že tyto chatky většinou nestojí hned vedle silnice, ale po delším hledání jsme objevili na mapě jednu, která celkem splňovala naše parametry. Ještě jsme vyrazili doplnit zásoby, ale už po cestě do obchodu jsem slyšel divné zvuky vycházející z mého auta. Na parkovišti jsem se podíval na spodek auta a v tom okamžiku jsem zbledl. Ze spodku odkapávala toxicky zelená kapalina a na zemi se začala tvořit menší kaluž. Hned jsme zavolali do místního servisu a neprodleně se tam ubrali. Auto jsem dal do rukou mechanikovi a odevzdaně čekal na ortel. V hlavě jsem přemýšlel, jestli to bude za 500 nebo třeba 1000 dolarů a kolik dní budem muset zůstat v Greymouthu, než to opraví. Měli jsem kliku. Byl to jen jeden blbý povolený šroubek u těsnění a celá oprava stála 20 dolarů.

Zanechali jsme Greymouth za námi a přesunuli se na parkoviště, u něhož začínala cesta k chatě. Patálií s autem jsme ztratili trochu času a tak jsme do batohů naházeli co nejvíc jídla a jiné nezbytnosti a vyrazili. Celá trasa k chatě měřila necelé čtyři kilometry, problém byl ovšem ten výškový kilometr, který jsme měli po cestě zdolat. Ty čtyři kilometry vedly skoro kolmo nahoru a samotná stezka se po vydatných deštích změnila v bažinu. Během cesty nahoru jsem si neustále opakoval známé motto "zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzívní" a pravda přibližně od poloviny výstupu to bylo ještě intenzivnější, neboť padla tma. Po dvou a půl hodinách šplhání v blátě a bloudění jsme dorazili do Brown Hut, našeho útočiště na další dvě noci.

Jednalo se o těžko přístupnou chatu a za tohoto špatného počasí jsme tedy rozhodně neočekávali jakoukoliv společnost. O to větší překvapení bylo, když se v chatě svítilo, byla příjemně vyhřátá a hned po vstupu jsme ucítili nezaměnitelné aroma trávy (té trávy). Stejný záměr schovat se před deštěm měl totiž ještě Freddie, anglický backpacker, který nám hnedle přátelsky nabídl čaj. Freddie byl opravdový pohodář. Jeho heslem bylo hlavně mít dostatek jídla a přežijete jakýkoliv nezmar. Tráva mu občas trochu zastřela paměť, takže jsme některé historky museli párkrát zopakovat, ale nikdy ho neopustila dobrá nalada a každou chvíli prohodil "good times, good times..."

Samotná chatka byla maličká, ale utulná a po celou dobu byla jemně zahalená do dýmu kamínek "little cracker". Pobyt v ní byl krásně zabitým časem a klidně bych tam vysoko v horách nicneděláním strávil další týden. Navíc jsme měli další neobvyklou společnost. Po ránu se přímo na střeše uhnízdila skupina keů, zélandských horských papoušků. V Čechách se člověku často nestane, že by ze vzdálenosti pár metrů pozoroval papoušky, jak oklovávají olověnou střechu chatky. 

Rozloučili jsme se s Freddiem i s papouchy a po sestupu k autu jsme zase nabrali směr jih. Tady bych si dovolil ukončit první část zápisků z našeho cestování, protože mám hlad a dneska jsou k večeři tortilly s mletým hovězím masem, což, jak každý jistě uzná, je dostatečný argument k tomu přerušit článek. Jde se jíst! 

S02E01: O jabkách a zase jenom jabkách

Někteří plakali nad koncem sezóny

Květen. Měsíc pomalu končícího podzimu, kdy teplé noci jsou stejně vzácné jako hubené Maorky a kdy setkání se sněhem jsou častější než by bylo záhodno. Než ale popíši zážitky z našich podzimních cest po jižním ostrově, vrátím se do slunných dnů sbírání jablek. Do času, kdy jsem si vesele skákal po žebříku s 20 kily jablek na břiše a každý den jimi naplnil menší dodávku. O tom, jak skvělá, lehká a zábavná práce to je, jsem psal svému kamarádovi Honzovi Mikulcovi, až ho to zlákalo natolik, že si sbalil ranec s buchtami a vyrazil na druhý konec světa sbírat se mnou. No dobře, tak to úplně nebylo. Pravda je taková, že celá naše společná operace Nový Zéland byla dlouho dopředu plánována a Honzův velkolepý příjezd byl jen posledním krokem k jejímu úspěšnému zakončení. Už o prázdninách 2012 jsme chodili po Krkonoších a říkali si, jestli by nebylo lepší po škole kašlat na pořádnou práci a vyrazit na zkušenou do světa. A že oba hltáme knížky a filmy ze světa Pána prstenů, nebylo lepší volby než Nový Zéland. Ne snad, že bychom hned v roce 2012 začali plánovat, k tomu jsme měli ještě oba daleko. Nejdřív jsme museli dořešit pár maličkosti typu dodělání vejšky. No ale nakonec to všechno nějak klaplo a 17.3. jsem Honzu vyzvedl v Hastingsu na zastávce. 

V té době byla sezóna sbírání jablek v plném proudu a Honza nikterak nelenil a hnedle se připojil k nám ostříleným a větry ošlehaným sběračům. Už třetí den svého pobytu měl bágl na sbírání na břiše a před sebou devět hodin práce. Na začátku byl stejně jako všichni nováčci trošku pomalejší, ale že jsme pracovali společně, mohl se přiučit pár dobrých triků. Vršky stromů jen tak ošolichat, kdo by taky lezl na žebřík, že jo... Zelený jabka jsou taky jabka a těch pár shnilejch se v tom množství taky nějak ztratí! Netrvalo dlouho a Honza plnil normu na 150 %. A aby nebyly první týdny jenom o práci, trávili jsme víkendy dobýváním vrcholků sopek v národním parku Tongariro, jindy jsme navařili české klasiky anebo jsme vyrazili na úhoře. V potoce vedle sadu se to těma potvorama jen hemžilo a po litém několika hodinovém boji jsme jednoho menšího z vody vytáhli. Náš velký úspěch nemohlo snížit ani to, že úlovek nikdo nechtěl jíst, protože krapet nelibě voněl (resp. smrděl jak h***o a trochu tak i vypadal).

Dny vesele ubíhaly a jablek ke sběru bylo čím dál tím méně. Tony, manažer sadu, nám oznámil že na posledních pár dnů bude potřeba méně lidí, což v překladu znamenalo, že některé z nás zanedlouho nemilosrdně vyrazí. Nikdo si nemohl být jistý, jestli to nepadne zrovna na něj, a tak byla nálada mírně nervózní. No dobře, já osobně jsem byl celkem v klidu, protože kdo by taky vyhodil takovýho borce... Když konečně oznámili seznam lidí, nastala trochu trapná atmosféra. Mnozí se divili, proč vyhodili zrovna je, vždyť si to třeba mnohem víc zasloužili ty německý holky atd. My s Honzou jsme mohli zůstat, což jak se později ukázalo, nebyla absolutní výhra. Celou sezónu v podstatě neustále svítilo slunce, až na poslední dva týdny. Během nich spadl snad celý roční úhrn srážek v Hastingsu, a tak jsme si užívali práci v dešti a bahně. Po pár dnech začali někteří reptat, a první, komu došla trpělivost byli tradičně odbojní Francouzi. Jedna, do té doby poměrně tichá dívka, dokonce jednoho rána v přítomnosti našeho nadřízeného prohlásila, jak je možné, že my musíme pracovat, když si Phil, majitel sadu, sedí doma v suchu na gauči. Poté jsme měli do konce týdne volno.

Poslední týden se počasí alespoň trochu umoudřilo a my mohli dosbírat těch pár zbylých jablek. Ještě než jsme se rozloučili se sadem, uspořádal Phil večírek v místním minipivovaru Roosters. Pivo šlo na jeho účet a nutno podotknout, že jsme se zrovna neupejpali. Někteří ten večer močili na hlavní silnici, jiní skákali přes ostnatý drát, no zkrátka jsme řádně oslavili konec sezóny.

Velikonoční víkend jsme strávili ještě společně, ale v pondělí už jsme s Honzou ujížděli směrem na Wellington. Tam jsme se nalodili a za slunného odpoledne přepluli na jižní ostrov. Že tím konečně započala naše zasloužená dovolená? Ale kdeže. Na severu jižního ostrova je sadařská oblast. V sadařské oblasti pěstují jabka, a že jsme o jejich sběru věděli první poslední, řekli jsme si, že jim se sběrem trochu pomůžem. Už na lodi během plavby se nám podařilo sehnat dvě místa v sadu v Motuece, kam jsme ten samý večer přijeli. No a ráno v osm jsme zase sbírali co jinýho než jabka. No musim přiznat, že moje nadšení po více než dvou měsících značně opadlo, ale řekli jsme si, že to na těch pár dní ještě vydržíme.

Samotný sad se nedal s takřka rodinným prostředím v Hastingsu srovnávat. Naše nové pracoviště představovalo jeden z největších sadů v oblasti a my byli jen jedni z mnoha desítek sběračů. Místo pevné pracovní doby jsme mohli najednout začít a skončit, kdy se nám zachtělo a hned při nástupu nám šéf naší party oznámil, že si v podstatě mužem dělat, co chceme. Pro někoho by to znamenalo dát si trochu oraz, ráno si trochu přispat a odpoledne odejít dřív. My se ovšem chtěli přece zmáčknout, a tak jsme makali od sedmi do pěti. Po deseti výživných hodinách jsme večer něco snědli, vlezli do stanu a ráno se polomrtví zase soukali do pracovního. Naštěstí netrvalo tak dlouho a i v druhém sadu bylo hotovo. Konečně jsme mohli nadobro sundat bagy a dát sbohem těm zpropadeným jabkům. Byl počátek května a my se mohli vydat na cestu okolo jižního ostrova! 

S01E11: Jabko... hooodně jablek

Slunce zapadá nad sadem... zase jsem se kochal

Honza Mikulec mi nenávratně prchl s internetem, který bezostyšně užírám z jeho tabletu, a tak mám na večer dvě varianty, jak se zabavit. Tou první je pěkně se válet a koukat na film a druhou je konečně vyplodit další článek do blogu. Je jasné, že první možnost je o poznání lákavější, a tudíž jsem ji po několik týdnů i preferoval. Ale tím také rostlo moje černé svědomí, že absolutně zanedbávám ten zpropadený blog. No a dnes večer právě ono svědomí porazilo moji lenost, a tak zase po měsíci vzpomínám, co se tady na Zélandu vlastně událo. Obsahem tohoto příspěvku by měl být slavný návrat do jablečnýho sadu a počátky sbírání jablek. Jediný problém je ten, že od té doby uplynuly více než dva měsíce a ani moje dokonalá paměť neudržela veškeré podrobnosti. Berte proto některé detaily s rezervou a nebo tomu raději nevěřte vůbec.

7. února v pátek jsem... byl to pátek? jo byl to pátek! No zkrátka jsem odvezl rodiče na letiště a sám poté vyrazil na jih do sadu zvaného Willowford, který se nachází nedaleko Hastingsu. Pozorní čtenáři vědí, že jsem tam už v listopadu a prosinci strávil měsíc mezi jabloněmi a nyní mě čekal návrat na stejné místo. Ten měsíc, který jsem tam předchozí sezónu pracoval, byl celkem příjemný (což je překvapující, vzhledem k tomu, že jsem se většinu času prodíral stromy a protrhával jabka). Výhodou ale bylo, že Willowford Alma Ata je spíše menší rodinný sad s přátelskou atmosférou a navíc se společně se mnou stromy prodírali ostatní, vesměs sympatičtí cestovatelé ze všech koutů Evropy. Co víc si přát!

Zpět jsem jel tedy s představou, že následující dva a půl měsíce budou sice plné dřiny, ale nebude lepšího místa, kde onu dřinu podstupovat. Během prvního týdne, který byl věnován spíše přípravám na samotný sběr, do sadu postupně přibývali noví lidé a stejně tak dorazili někteří stáří známí z dob thinningu (pozn. autora: to je to protrhávání, vo kterym tu celou dobu mluvim!). Těmi ostřílenými byli kromě mě Josh a Gabby, sympatický anglický pár, se kterým jsem společně s dalšími lidmi strávil Vánoce. A mezi nové příchozí patřil mladý anglický pár, italský pár a dva borci z Francie... jak jsme posléze zjistili, také pár. Ne snad, že by hned po svém příjezdu prohlásili, že jsou teplí, ale když se spolu i sprchovali, tak to došlo i těm pomalejším z nás. Chris, jeden z onoho francozského páru, byl vegetarián, což ovšem trochu zarazilo Joshe. Josh známý svým decentním smyslem pro humor vyslovil velice všímavou otázku: "Jak může být Chris vegetarián, když každou noc polyká klobásy?!" Ale kromě podobných nejapných žertů, kterým jsem se rozhodně nesmál, byla naše společnost veskrze gay tolerantní. 

A po pár dnech, kdy byla jablka dostatečně zralá, jsme konečně nafasovali bagy a jali se plnit biny. No raděj abych to trochu vysvětlil. Picker neboli sběrač, má na břichu bágl/bag, do kterého nasbírá až 20kg jablek. Plné bagy se vyprazdňují do binu, velkého koše z prken, který pojme 400kg jablek. No a aby se pickeři neflákali a pěkně sbírali, jsou placení od počtu binů. Cena se pohybuje okolo 30$ za bin a cílem je splnit alespoň minimální mzdu, což jsou 4 biny na osobu na den. Kdo je pomalejší, má holt smůlu.

A jak to vypadalo v praxi? První den jsme se spíše rozkoukávali. Bylo nám vysvětleno, co je jabko a jaký je rozdíl mezi tím zralým a nezralým. Někdo by si mohl mylně myslet, že na sbírání jablek není nic složitého, prostě přijdu, oberu strom a jdu na další. Jenže jablka mají různé odstíny a sbírat se mohou jen ty sytejší. Taky by vám neprošlo, kdybyste sbírali kdejakého mrzáka, a tak se musíte soustředit i na minimální velikost. V konečném součtu jsme první den zkoumali každé jablko, přemýšleli, jestli ho teda sebrat, nebo zda ho nechat do příště a s tímto přístupem jsme posbírali sotva třetinu denní normy. No bylo co zlepšovat. Naštěstí jsme měli první týden k tomu, abychom to sbírání, jak se říká, dostali do ruky. S každým dnem se nám dařilo sbírat víc a víc a také záda přestávala tolik naříkat.

Mezitím dorazili zbylí mladí cestovatelé se stejným cílem posbírat miliardy jablek a vydělat dostatek peněz na další cesty. Uběhly dva týdny a z nás se stali profesionální sběrači. Jenže v té době jsme dosbírali první odrůdu, Royal Gala, a ta další, Jazz, ještě nebyla zralá. Nezbývalo tedy než čekat, až jablka milostivě dozrají. Ne všichni ovšem měli potřebnou trpělivost. Jako první odjeli Italové a hned po nich následovali Francouzští hoši. Mladý anglický pár nakonec také došel k názoru, že jablka nejsou to ideální živobytí, a tak jsme z ničeho nic zbyli v sadu tři.

Konečně ale dozrál Jazz, do sadu přijali novou krev a mohli jsme se vrátit k milovanému řemeslu. Pěkně se nám sbíralo, v té době jsem dal svých rekordních 6,5 binu, a zdálo se, že tak to bude pokračovat ještě pěkných pár týdnů. No ale Phil, majitel sadu, došel k názoru, že by bylo lepší si na výpomoc vypůjčit partu borců z Vanuatu. 

Každý rok na Zéland přicestuje v podstatě celé mužské osazenstvo ostrůvku v pacifiku (Samoa, Vanuatu, atd.), aby na půl roku pěkně pohli s místním zemědělstvím a za vydělané peníze uživili sebe i rodinu. Takto už přijíždějí nějaký ten rok, a že nejsou chlapci lenošní, dokazají za den posbírat binů i deset. My mladí Evropané jsme moc nevěděli, co od nich očekávat. Někdo tvrdil, že pokud se na ně špatně podíváte, tak vás sní i s botama. Pravda byla ale úplně odlišná. Borci z Vanuatu byli vskutku přátelští a usměvaví lidé a jediný, kdo byl pravděpodobně sněden, byl onen králíček, kterého jeden den ulovili v sadu. Jedinou stinnou stránkou jejich přítomnosti bylo to, že za dva týdny posbírali notnou část sadu. Konec sezóny se tak posunul z května na polovinu dubna a my jen mohli počítat, o kolik málo si díky této výpomoci vyděláme. Co na plat, nezbývalo než sbírat to, co zbylo. O druhé polovině sezóny ale zas příště. Také navíc do mého serialového blogu přibude nová postava, můj kamarád Honza Mikulec, tou dobou na cestě na Zéland! To be continued...

S01E10: Návštěva rodičů

Máma a kýč

Můj původní plán ohledně tohoto blogu byl napsat přibližně jeden, dva články měsíčně. V první polovině ledna se ale s mými příspěvky přímo roztrhl pytel. Můj blog slavil v té době mimořádný úspěch, čtenost trhala rekordy. Na mé články odkazovaly desítky světových plátků od New Yorských Timesů po čínské Guangzhou Daily, denně mi docházely tisíce dopisů od nadšených fanynek, kupily se nabídky sponzorských smluv, do toho neustálá interview, lidé mě zastavovali na ulici s prosbou o podpis atd. atd. Potřeboval jsem na krátký čas uniknout z tohoto mediálního kolotoče, a proto se můj blog na určitý čas odmlčel. Naštěstí pozornost během této doby opadla, a proto se znovu můžu obrátit jen na vás, nejvěrnější čtenáře, jejichž počet odhaduji na přibližně 3. No ale dosti obecných slov, hleďme se podívat na to, co se událo nového během měsíce ledna, a počátku února.

Poslední zmínka z mého předchozího příspěvku zmiňovala očekávanou návštěvu rodičů. V té době jsem se ještě líně válel doma u jedné postarší paní v Aucklandu. Jak ale jistě víte, rozhodně jsem na ní nějak neparazitoval či nevyjídal, veškerou stravu a servis jsem si tvrdě odpracoval rýpáním v zahrádce. Po týdnu jsem se rozloučil a vydal se vstříc Aucklandskému letišti, kde jsem se měl za pár hodin shledat s rodiči. Jejich letadlo mělo trochu zpoždění, a tak jsem strávil velice zábavný čas v KFC zkoumáním počtu kalorií v jednotlivých jídlech. Čekání jsem si též zkrátil třináctiminutovým telefonátem se záznamníkem jednoho zelandského úřadu, abych si posléze uvědomil, že jsem si předtím do mobilu dal kvůli rodičům českou simku. No byl to zkrátka úspěšný start do nového týdne a byl jsem opravdu rád, když jsem konečně vyzvedl rodiče a společně jsme opustili spáry velkoměsta. Ten den nás čekala pouze cesta do kempu, tak jsme alespoň pokecali o všem možném a rodiče mohli nabýt první dojmy ze Zélandu. Táta, trochu zmaten ježděním vlevo, mi po cestě uštědřil pár dobrých rad, jak vjet do protisměru, ale nakonec jsme šťastně dorazili do naší první destinace Whangarei, městečka na severním cípu severního ostrova.

Druhý den jsme už konečně vyrazili na tu pravou dovolenou za poznáním Nového Zélandu. Abych vás trochu uvedl do obrazu, v té době byly před námi necelé tři týdny cestování a já jsem tušil, že největší atrakce nás čekají spíše na jižním ostrově. Prvních pár dnů jsme měli strávit procestováním severního ostrova od severu na jih a nutno podotknout, že větší část této cesty probíhala klasickou zelandskou krajinou, která je sice zajímavá, ale ve srovnání s jižním ostrovem je to jako projíždět mosteckou uhelnou pánví. To jsem ale věděl já a nikoliv moji rodiče. A tudíž jsme každých 50 metrů zastavovali a fotili protější kopec nebo louku. Nechtěl jsem kazit náladu, a tak jsem se snažil mírnit v poznámkách typu; vždyť je tam úplný ho***, pojďte už, dneska ještě musíme dojet tam a tam. Ne snad, že bychom měli úplně přesný plán, kam který den dojet, ale měl jsem neblahé tušení, že jsme z počátku nesplnili ani ten nepřesný plán. A tak jsme na třetí den s mámou vymysleli o něco delší přejezd, abychom trochu pohli. No krapet jsme to přehnali a celý den jsme strávili v autě, což hlavně táta přijal trochu nelibě a každou chvíli brblal. Naplánoval jsem alespoň zastávku na slavné Hot Water Beach, což je pláž, na které vyvěrají termální prameny. Turisté se tu za odlivu zastavují, vyhrabávají jámy, aby se pak mohli pěkně rochnit v těchto jakýchsi přírodních vanách. Když jsme ovšem dorazili na onu pláž, zjistili jsme, že podobný plán mělo dalších asi 500 lidí, kteří se tísnili na poměrně malém prostoru. Dvakrát nás to nelákalo přidat se k davovému šílenství a raději jsme utahaní z cesty zamířili do kempu. Večer jsme se dohodli, že během další cesty nastavíme určitou horní hranici pro kilometry najeté během jednoho dne a s tímto předsevzetím jsme druhý den vyrazili na cestu.

Ten den nás čekala návštěva Rotoruy, města obklopeného horkými prameny, gejzíry a podobnými blbostmi. Toto území je stále vlastněné místním maorským kmenem, který si záhy přisvojil principy kapitalismu, celé místo oplotil a za vstup vybírá slušné peníze. Pokud jsme ale chtěli vidět erupci největšího gejzíru v okolí, nezbývalo než zaplatit. Hned jsme zamířili na místo s nejlepším výhledem na gejzír a jali se čekat. Po hodině a půl čekání jsme to vzdali a raději jsme se přesunuli do místního kulturního centra, kde mělo začít vystoupení zástupců maorského kmene. Borci předvedli působivou haku neboli válečný pokřik Maorů, Maorky zase pěkně zaspívaly a zatancovaly, čas pěkně ubíhal, když v tom poklidné představení narušila neočekávaná událost. Uvaděčka oznámila, že další část programu proběhne za spoluúčasti obecenstva. Ke svému zděšení jsem si uvědomil svou tragickou chybu při výběru sedadla hned vedle prostřední řady, kde mě snadno mohla vyhmátnout chtivá ruka organizátorky. Situace byla vážná, nasadil jsem tedy svoje nejsilnější zbraně na neupoutaní pozornosti. Mám v tomto ohledu trochu nevýhodu, protože se mi nikdy nepodaří se svými 194 cm zasunout do sedačky natolik, abych nevyčníval. Musel jsem tedy použít jiné prostředky. Žádný oční kontakt s organizátorkou byl základ, dale jsem se začal tvářit, jako bych snědl něco velice zkaženého, ale jelikož bylo stále více a více lidí unášeno na podium, byl jsem nucen přejít k nejtěžšímu kalibru. Zapředl jsem hovor s mámou, u něhož jsem se tvářil tak vážně, jako bychom měli co nevidět rozlousknout záhadu vraždy Johna F. Kennedyho. Samozřejmě nikdo by se neodvažoval přerušit tak očividně důležitý rozhovor, a tak jsem zůstal úspěšně nevybrán. Poté jsem si už trochu zlomyslně užíval pohled na méně šťastně účastníky, kteří se na podiu učili rozverný maorský popevěk doprovázený tancem.

Opustili jsme brány Rotoruy a pokračovali směrem na Wellington, kde jsme absolvovali přejezd trajektem na jižní ostrov. Na jižním ostrově byly záhy zapomenuty všechny malé neúspěchy, neboť se před námi otevřel pohled na monumentální Alpy táhnoucí se po délce celého ostrova. Ne snad, že bych byl úplně ten požitkářský typ, co se půlhodiny kochá pohledem na rozkvetlou louku, ale jižní ostrov vám vyrazí dech, i když jste úplný ignorant. Počasí během následujících dnů vycházelo prostě skvěle. I na místech, kde obvykle prší, jsme měli slunce a foťák se velice rychle zaplnil stovkami kýčovitých fotek. Úspěšně jsme objeli většinu ostrova a po deseti parádních dnech přepluli zpět na ostrov severní. To už nás čekala jen cesta do Aucklandu. Už jsme nefotili každou blbost a po dvou dnech dorazili do největšího města Nového Zélandu. No a druhý den jsme zamáčkli slzu, dojemně se rozloučili a já jsem měl zase konečně spoustu místa v autě pro svoje krámy a náhodné sexy stopařky (bohužel zatím jsem jich potkal tak nějak 0).

No a tím končí desátá a předposlední epizoda první série. V poslední epizodě se dovíte o mém návratu do jablečného sadu a počátcích sběru jablek. A poté už můžete nadšeně očekávat příchod druhé série, která odstartuje příletem mého kamaráda Honzy Mikulce, který je právě někde v Soulu a zítra by měl dorazit do Hastingsu.

S01E09: Pracovat? A zadarmo?

Peter, klasickej šedesátník...

Je to k nevíře, ale už zase sepisuju ty svoje slavný zážitky ze Zélandu. Poslední dobou se s mými příspěvky roztrhl pytel, ale holt se toho stalo trochu víc, tak to musim všechno zaznamenat pro budoucí generace. Dnešní článek se vrací ke dvěma týdnům, které jsem strávil ve společnosti místních domorodců. Ne, že bych se snad stal členem nějakýho Maorského kmene, až tak nevšední to zase nebylo. Domorodcem mám na mysli pár farmářů a jednu postarší paní.

Už při příjezdu jsem si říkal, že musím zkusit tzv. Woofing. Pro ty, co se s tímto programem ještě nesetkali, je to celkem zajímavý koncept, kdy výměnou za 4-5 hodin práce pro místní dostanete byt a stravu. Výhodou je, že bydlení je to často velice příjemné, práce ne zas tak náročná a strava bohatší než obvyklé těstoviny a chleba. Můžete se tak dobře najíst, poznat zajímavé místní lidi, jejich život a neutratit žádné peníze. Stačí se zaregistrovat na internetu, zaplatit poplatek a najít nějaké dobré místo. Existuje více programů, které fungují na stejném principu, helpex, work away atd. Zjistil jsem, že helpex má nižší vstupní poplatek než woofing a navíc obsahuje databázi hostitelů z celého světa. Stal jsem se tedy oficiálním členem Helpex.

V době, kdy jsem hrdinně zdolával sopky (viz minulý článek), jsem se také snažil přes helpex kontaktovat co nejvíce rodin, jestli by náhodou nechtěli na týden, na dva, pomoc se zahrádkou, farmou či domem od nadmíru pracovitého a velice zodpovědného Čecha. Ze začátku jsem nebyl dvakrát úspěšný, jako by snad nevěřili mému profilu, kde jsem se popsal jako dokonalý kandidát. Řekl jsem si, že prostě musím napsat tolika rodinám, že se někdo ochotný najde. Učinil jsem tak a zaspamoval jsem polovinu obyvatel Zélandu. Ne, že bych dostal jednu pozitivní odpověď, najednou byly pozitivní všechny. Tak jsem zase ze slušnosti všem psal, že už jsem něco našel. Vybral jsem si dvě rodiny u Aucklandu, kam měli co nevidět dorazit rodiče na naši třítýdenní cestu po Zélandu. Načasování bylo ideální, týden na jednom místě, druhý týden na druhém a pak už jen vesele vyzvednout rodiče.

Dokončil jsem ve zdraví pobyt v horách a vyrazil na sever. Mým cílem byla farma na poloostrově Awhitu jihozápadně od Aucklandu. Denise a Peter, pár okolo šedesátky, tu na rozloze 330 akrů (technická pozn.: to je hodně) chovali krávy, koně, slepice, kachny, prasata a MORČATA! No fakt, asi milion morčat jim tam běhalo volně po trávníku, ale mrchy malý se nechtěly nechat chytit.

Peter byl asi nejpohodovější borec, jakýho jsem potkal. Celej život pracoval jako vysoce postavenej manažer ve fabrice, aby si pak koupil obrovskej pozemek, kde mohla Denise chovat, co ji napadne a sám se rozhodl pěstovat vánoční stromky. Denise byla oproti tomu velice rázná farmářka, plevel byl pro ni fucking asshole, když jste se zeptali na nějakou blbost, tak její odpověď končila poznámkou, you bloody idiot, a pokud jste náhodou provedli něco špatně, tak to slyšeli až v Aucklandu. Nemyslela to ale zle, holt s váma jednala přímo. Stačilo se úplně neflákat, použít občas mozek a všechno bylo v naprostým klidu. Teda aspoň pro mě, jedna dánská dívčina to neměla úplně lehký. Působila trochu pohodlným dojmem, první ráno navíc místo v šest vstala až v osm, a tak si to občas slízla. Holka byla jinak v pohodě, jen byla taková "svá". Docela mě odzbrojila, když jsem ji po příjezdu řekl, že jsem z Český republiky a ona se zeptala: "A to je kde???"

Kromě ní tu byla jedna Rakušanka, jedna Francouzka a synovec Denise a Petera jménem Alex. Všechno přátelští lidé, takže byla ten týden v domě perfektní atmosféra. Navíc nás Peter po dopolední práci vzal na pláž, jeden den jsme místo práce jeli na moře kajakovat a v pátek večer nás vzali do social clubu na večeři.

Jo a v čem vlastně spočívala ta práce? Buď jsme opravovali plot, ale především jsme sprejovali ragwort. Co je to ragwort? U nás to my botanici známé pod názvem Jacobaea vulgaris. Furt nic? No prostě je to takovej žlutej plevel, co roste na loukách, a když ho kráva sní moc, tak chcípne. Četl jsem, že v Austrálii máte dokonce ze zákona povinnost ho odstranit ze svýho pozemku, aby se nemnožil. Nevim, kdo to kontroluje, jestli na to maj nějakou speciální policii, ale to je vedlejší. Každý ráno jsme nafasovali plnej patnáctilitrovej plastovej "bágl" na záda a do ruky hadici a vyrazili jsme do kopců kropit plevel. Smrtící koktejl, kterej jsme používali, byl naštěstí organickej a pro člověka bezpečněj. Proč to říkám? Hned první den se zjistilo, že Rakušance netěsnil jeden ventil, a tak měla od tý směsi potřísněný prsty. V tom momentu jsem si říkal, jakou jsem měl kliku, že jsem dostal lepší postřikovač. Za půl hodiny jsem měl celý mokrý záda. Pro jistotu jsem se zeptal Denise, jestli to není nebezpečný, ale očividně to byl jeden z těch blbejch dotazů. No raděj jsem pak dodatečně zkontroloval balení, abych měl klidnější spaní.

Týden utekl jako voda a já se přesouval do západního Aucklandu k jedný starší paní jménem Karen. Karen, ač důchodového věku, stále pracovala jako sestřička a její největší zálibou byla její zahrada. Celej týden jsem přemýšlel, jak bych Karen nejlépe vystihl a asi nejvíce se blíží slovo "rezervovaná". Nebyla tolik hovorná, smála se asi jenom v duchu, a když už jsme se o něčem bavili, tak to byly diskuze o historii, nezaměstnanosti mladých v Itálii, obnovitelné energii apod. Na druhou stranu měla pěknej dům a vařila dokonale. Každý ráno domácí chléb, cookies a navíc v sobotu uspořádala odpolední dýchánek pro nejbližší rodinu a známé, kdy se pekla domácí pizza (sežral jsem rovnou tři).

Dva dny po mně dorazil docela sympatický španělský pár a naším společným úkolem bylo každé dopoledne čistit komunitní zahradu od plevele. Komunitní zahrada bylo místo, kde měl každý malý plácek a na něm si pěstoval, co ho napadlo. Když jsem při příjezdu oznámil, že jsem vystudovaný ekonom, tak jsem si nevysloužil plnou důvěru v mé zahradnické schopnosti. Ujistil jsem tedy Karen, že poznám, co je plevel a rýč je můj nejlepší přítel. První den jsem asi ještě úplně nepřesvědčil, neboť jsem onen rýč dokázal zlomit (na mou obranu byl už fakt starej), ale další dny jsem pracoval tak horlivě, že místní svoji zahradu nepoznávali (v dobrym slova smyslu).

Ve volným čase jsem napsal rekordní tři články, čímž se můj blog poprvé v historii stal aktuálním a navíc jsem dokončil poslední přípravy před příjezdem rodičů. Ti se pro zajímavost právě nachází v Dubaji a za necelých 22 hodin bychom se měli šťastně shledat na letišti. No a za tři týdny můžete očekávat další sáhodlouhý příspěvek, tentokráte o naší dovolené.

S01E08: Počátky trampingu na Zélandu

Název tohoto příspěvku může být trochu zavádějící. Nejedná se o sondu do dějin novozélandského trampingu, čímž se omlouvám všem nadšencům, kteří se tímto tématem dlouhodobě zabývají a kteří zavítali na tuto stranku v domnění, že bude pojednávat o událostech více než sto let starých. Události v tomto článku popsané se vrací do historie nedávné, Vánocemi počínaje a počátkem ledna konče.

Před Vánocemi skončila sezóna apple thinningu, a i když jsem mohl ještě dva, tři dny v sadu zůstat, představa, že bych tam strávil Vánoce sám, nebyla úplně lákavá. Připojil jsem se tedy k pár lidem ze sadu, co měli v plánu si užít svátky v malebném kempu u moře. Už jsem se viděl, jak zahlcuju facebook kýčovitejma fotkama západu slunce na písčitý pláži s palmami, ale realita byla krapet odlišná. Což o to, písek na pláži byl, ale s ním i spousta vyplavenýho dřeva a jinýho bordelu. Navíc bylo pod mrakem, sotva 18 stupňů a celkem velký vlny potopily veškerý plány na koupání v moři. Ale nebyly jsme zase tolik zklamání. Nic nám totiž nemohlo zkazit hlavní a tradiční náplň Vánoc; přejídání. No a že se neúčastnili štědrovečerní večeře žádné babičky a jiní příbuzní, zařadili jsme do programu i alkohol. Josh a Gabi, pár z Anglie, nadšeně prohlašovali, jak stráví celé Vánoce namol a borci ze Slovenska, Richie a Erik to pozichrovali litrem rumu a slušnou zásobou piva. Když jsme ještě dopoledne 24.12. doplňovali zásoby, nevěřícně koukali, že si beru "jenom" 15 piv (třetinkovejch) no a úplně mnou opovrhovali, když jsem jim sdělil, že to mám na oba večery a ne jenom na jeden. Trochu jsem si vyčítal, že sem toho nekoupil víc, ale zase jsem si chtěl z Vánoc něco pamatovat. 

Odpoledne jsme navařili, každej podle svýho gusta a tradic. So Slovákmi jsme spíchli bramborovej salát "co dům dal", kterej překvapivě chutnal tak, jak má. No a k tomu samozřejmě nesměl chybět řízek (kapr sem ještě z českejch rybníků nepřipraval). Jako předkrm byly všem servírovány krevety a dezert tvořil místní oblíbený dort Pavlova. Nebudu to prodlužovat, cíl byl splněn, přežrali jsme se! Rozdali jsme si ještě nějaký blbosti, abychom zachovali ducha Vánoc, no a když borci slovenský otevřeli flašku, že se jako začne chlastat, ostatní šli spát. Vypil jsem s nima aspoň pár piv a šel jsem spát taky. Další den jsme z povinnosti pokračovali v přejídání a ani ten den večer se nekonala nějaká bujará veselice. Nakonec jsme tedy Vánoce strávili v klidu a při smyslech. No a z rána 26. jsme se rozloučili a každý jel svou cestou.

Neměl jsem v podstatě žádný plán, co budu v následujících dnech dělat. Slováci na tom byli podobně, a tak jsme se dali do kupy s cílem poznávat okolní národní parky. Vyrazili jsme do městečka Ohakune, které slouží jako výchozí bod do dvou národních parků, Wanganui a Tongariro. Borci přišli s nápadem, že bysme mohli protáhnout nohy na kole a udělat nějakej pěknej jednodenní výlet. Trochu byli překvapený, když zjistili, že pronájem kola na den stál víc než pronájem auta, ale nakonec se s nekřesťanskou cenou smířili a kola vypůjčili. Naplánovali jsme trip k tzv. Bridge to nowhere. Je to most uprostřed deštnýho lesa, kterej byl místníma osadníkama před sto lety postaven v domnění, že jim tam za odměnu postaví silnici. Ta tam do dneška není a už tam nejsou ani osadníci, jen les a sem tam nějakej turista. Paní v infocentru nám vylíčila, že to je štreka tam a zpátky minimálně na 11 hodin, ale borec, co nám půjčoval kola nám říkal, ze to ňácí profící dali i za šest. Rozhodli jsme se samozřejmě věřit borcovi z půjčovny a řekli jsme si, že když si přivstanem, tak to za den dáme. Další den o půl osmý ráno už jsme připravovali kola na parkovišti u začátku cesty. Trochu mě to trvalo, a tak jsem borcům řekl, ať vyrazí napřed, že je dojedu. Ještě jsem se zeptal, jestli ví kam mají jet a oni, že jo a vyrazili. Poté jsem je sedm hodin neviděl. Montoval jsem kolo a nedával jsem moc pozor, kam jeli. Až po chvíli mi začalo vrtat hlavou, že jsem neslyšel otevírání závory, která značila začátek cesty. To už bylo ale pozdě. Borci si udělali vejlet do nowhere, ale rozhodně nenašli žádnej most. Pokud byste se náhodou ptali, proč jsem jim nezavolal, tak vězte, že na Zélandu často není signál ve vesnicích, natož uprostřed divočiny. 

Tak jsem si aspoň mohl jet vlastním tempem a po třech hodinách jsem dorazil k mostu. Název nezklamal, opravdu tam nic nebylo, jen most a les. Ale nenechte se zmást, výlet stál rozhodně za to. I kdybyste projížděli nejodpudivější krajinou Zélandu, furt by bylo na co koukat. Já jsem byl navíc uprostřed národního parku! Po cestě zpátky nedaleko parkoviště jsem opětovně potkal Erika a Richieho, a když mi vylíčili svoje zážitky, byl sem tak nějak rád, že jsem jel sám. Oba se dokázali vysekat, Richiemu se porouchala přehazovačka, Erik přetrhl řetěz, takže když jsme se shledali, oba byli docela rádi, že nás čekal jen závěrečnej sjezd k autům.

Vrátili jsme se do Ohakune, Richie úspěšně vyreklamoval kolo, že prej mu dali šmejd s nefunkční přehazkou a poté jsme přemýšleli, co dál. Blížil se silvestr a borci si usmysleli, že je třeba ho oslavit nějakou velkou party se spoustou lidí. Ohakune úplně nesplňovalo jejich parametry, a tak se rozhodli zvednout kotvy a vyrazit na hip hop festival do Wellingtonu (cca 350 km), kde měli následně od 6. ledna sjednanou práci. I když je o mně všeobecně známo, že sem pařmen, jak se patří, a hip hop mám prostě v krvi, řekl jsem si, že když už jsem jednou v horách, tak je taky pořádně prozkoumám. S borcema jsem se rozloučil a na druhý den jsem si zabookoval místo na stan u Oturere hut, chajdy pro vysokohorský turisty na úpatí Mt. Ngauruhoe, neboli Hory osudu z trilogie Pána prstenů. Vymyslel jsem, že v následujících dnech udělám okruh okolo tyhle známý a fotogenický sopky, kterej je zařazenej mezi tzv. Great walk. Na Zélandu je spousta různých tras, ale devět z nich je úplně nejvíc nejlepších a ty sdílí název great walk. Člověk má jistotu, že to bude stát za to, ale zároveň si musí dopředu zarezervovat místo v turistických chatách, co jsou na trase.

Na okruhu, který jsem chtěl absolvovat, byly tři, a tudíž bylo doporučováno trasu rozdělit na tři až čtyři dny. Když jsem ovšem viděl, že celá trasa měřila jen 43 km a uvážil jsem, že sem přeci jenom ostřílenej horal, řekl jsem si, že to dám za dva dny. Zarezervoval jsem tedy jenom jednu chatu, která byla příhodně uprostřed okruhu. Bohužel místa v chatě byly už měsíce vyprodány, a tak nezbývalo než booknout poslední místo pro stan. Ještě jsem stihl mrknout na předpověď, která nebyla úplně pozitivní, ale druhý den už jsem uháněl do hor v naději, že se vyhnu odpolednímu dešti. Poté jsem ovšem při obědě v jedné z ostatních dvou chat potkal dvě sympatické Američanky a než jsem se vydal zpátky na cestu, začalo pršet. Čekaly mě ještě tři hodiny chůze, a tak jsem vytáhl plášťenku a vydal jsem se vstříc příjemné procházce v dešti, větru a zimě. No, byl jsem celkem vděčnej, když jsem v šest večer dorazil do Oturere hut promočenej na kost.

Věci jsem si hodil ke kamnům a jal jsem se stavět stan. Nutno podotknout, že vál docela silnej vítr a kdo viděl Pána prstenů ví, že pláně mordoru nenabízí tolik ukrytů před větrem.. Je to prostě jen měsíční krajina s pár rostlinkama. Naštěstí jsem měl s sebou celkem kvalitní stan, takže jsem se větru tolik nebál. Větší obavy mi ale dělala noční teplota. Když jsem se balil na Zéland, říkal jsem si, že musim co nejvíc šetřit na váze a objemu, a tak jsem vzal letní spacák model biker pro teploty nad deset stupňů. Nějak jsem tušil, že by v noci mohlo i mrznout, a tak sem raděj na sebe nasoukal všechno, co jsem měl včetně povlečení na postel. Byla kosa, ale přežil jsem. Abyste si nemysleli, že jsem uplnej magor, tak kdyby šlo do tuhýho, byl jsem připraven se vetřít do chaty, takže zase nešlo o život!

Ráno jsem se zase vratil na cestu a čekala mě nejzajímavější pasáž celé túry, tzv. Tongariro crossing. Podle místních brožur je tongariro crossing nejlepší jednodenní trek pomalu v celym vesmíru. Jedná se o výstup na průsmyk Red crater ve výšce bezmála dvou km nad mořem se spoustou dechberoucích pohledů na sopečnou krajinu. Bohužel tím, že je tato část trasy tolik opěvovaná, sem míří v sezóně stovky a tisíce turistů. Na Red crater jsem vylezl celkem časně a všichni se tou dobou sápali nahoru na druhé straně svahu. V nejbližším bodě nebylo úplně letni počasí. Člověk musel bojovat se silnými poryvy větru, který měl navíc teplotu pod bodem mrazu. Nahoře nebylo pro mraky nic vidět, a proto jsem se ani nezdržoval vytáhnout foťák pro vrcholové foto sebe sama a uháněl jsem dolů. V tom momentu jsem spatřil ty davy. Představte si Pražskej hrad v hlavní sezóně. Tak to asi vypadalo najednou uprostřed hor. O to horší bylo, že to velká část turistů pojala jako výlet na pláž. Triko s krátkým rukávem, kratasy, někteří v džínách, v sandalech, Japonci s foťákama, důchodci, děti, no prostě všichni. Myslel jsem, že každou chvíli potkám maminku s kočárkem, jak zdolává skály v nelidských podmínkách. Když jsem všechny ty lidi míjel, skoro nikdo neopětoval můj úsměv a někteří vypadali přímo zoufale. Každou chvíli mě někdo zastavoval a ptal se na počasí nahoře. No byl jsem k nim upřímnej, ale aspoň jsem se je snažil povzbudit, že už jsou skoro tam. Docela jsem byl vděčnej, když jsem sešel zpět do údolí a tím pádem znovu mimo hlavní turistické trasy.

O pár hodin později jsem se vrátil do výchozího bodu a tím úspěšně za den a půl dokončil okruh. Byl jsem celkem unavenej, a tak jsem si naordinoval den volna, zamířil jsem ještě zpátky do Ohakune nabrat zásoby a nakoupil nějaký to pivko, protože byl zrovna silvestr. V kempu jsem večer potkal českej pár, tak jsme pokecali a společně v poklidu oslavil novej rok. Po dni odpočinku jsem ale znovu popadl ruksak a vyrazil zpátky do hor. Národní park Tongariro totiž tvoří dvě sopky. Jednu už jsem obešel a přece jsem tam nemohl nechat tu druhou nepokořenou. Tak jsem si řekl, že ji obejdu taky. Byl to trochu odlišnější masiv od hory osudu. Mt. Ruapehu je totiž mohutnější, vyšší, s celoročně zasněženým vrcholem a okruh okolo této hory měří 66 km. Ač jsou trase čtyři chaty, koupil jsem si lístek jen do dvou z nich a výlet rozdělil do tří dnů. Ta stejná paní z infocentra byla vyloženě rozladěná, že to nechci jít v pěti dnech jako ostatní, ale nemohl jsem ji vynit. Přeci jenom nevěděla, že jsem od Krkonoš, se kterejma se nějakej blbej skoro třítisícovej kopec nemůže srovnávat! Abyste si znovu nemysleli, že jsem úplnej blázen, nelezl jsem na vrchol, prostě jsem šel okolo s tím, že nejvyšší bod trasy byl zhruba v šestnácti stech metrech. 

První den cesty bylo perfektní počasí, fotil jsem všechno okolo včetně sebe a první lidi jsem potkal až večer v chatě. Byla to docela štreka, ale doplnil jsem energii, pokecal s lidma z oddílu mladejch záchranářů, který tam taky trávili noc a poté jsem se ubral ke spánku. Uprostřed noci nás probudily docela zlověstné zvuky. Přihnal se totiž silný vichr o rychlosti okolo 100 km/h, kterej běžně vyvrací stromy. Spánek nebyl úplně nejklidnější, protože jsem neustále očekával, kdy mi spadne chata na hlavu. Naštěstí ji postavili bytelně, a tak jsme se dožili rána.

Neměl jsem ale ještě vyhráno. Vítr se totiž do rána nezmírnil a bylo jasné, že to bude trochu extrémější procházka. Naštěstí nefoukalo proti, jinak bych ušel tak kilometr za hodinu. Spíš to přicházelo z boku a někdy i do zad, kdy se nedalo než běžet. Musel jsem si dávat trochu bacha, aby můj další krok neskončil o dvě stě metrů níž. No nějak jsem se po pár hodinách boje dostal do nižších poloh, kde už se dalo i normálně chodit. Odpoledne mě ještě zastihl počínající déšť, takže jsem do další chaty dorazil trochu provlhlej. Chtěl jsem si hodit věci zase ke kamnům, ale nějak nebylo zatopíno, protože tam nebylo ani živáčka. Prošmejdil jsem celou chatu v naději, že najdu alespoň jednu sirku, ale bohužel jsem neuspěl. Zjistil jsem ale, že chytám signál, a proto jsem šel na internet a googlil jsem, jak rozdělat oheň bez sirek. Byla to trochu trapná situace, měl jsem internet, ale ne oheň. Zatracená moderní doba. Půl hodiny jsem třel klacík o dřevo po vzoru trosečníka, ale vykřesal jsem nanejvýš trochu kouře. Aspoň jsem se tou usilovnou snahou trochu zahřál. Znovu se mi neusínalo úplně klidně. Byl jsem sám v chatě, která se nedala nijak zamknout, a v hlavě jsem si přehrával všechny horory, který jsem kdy viděl. Naštěstí se do rána žádnej masovej vrah neobjevil a já se vydal na poslední část trasy.

Po šesti hodinách chůze jsem zdárně dorazil zpět a že jsem měl hor tak trochu plný zuby, vyrazil jsem vstříc Aucklandu. Tou dobou zbývaly pouhé dva týdny do dlouho očekávané návštěvy rodičů a raděj jsem chtěl být v okolí už v předstihu. Měl jsem v plánu přečkat tyto dva týdny u dvou rodin, které by mě výměnou za 4-5 hodin práce denně poskytli příjemné bydlení a domácí stravu. No ale vzhledem, že už tak ten dnešní příspěvek vydá na samostatnou knihu, nechal bych zážitky z farmy zase na příště.

S01E07: Jak jsem si kupoval auto

Konečně můžu s čistým svědomím napsat tenhle příspěvek. Dlouho totiž nebylo jasné, jestli bude mít dobrý nebo špatný konec. Jak už to tak bývá, dopadlo to nějak mezi.

Ano, je to tak. Opravdu jsem si koupil auto. Vždycky jsem žil v tom, že člověk nejdřív pracuje asi tak sto let, aby si pak konečně koupil auto. Já jsem se rozhodl těch sto let přeskočit. Zvolil jsem přístup zodpovědného ekonoma, nejdřív peníze utrať a až pak je vydělej. Pokud se ale auto zásluhou mých znamenitých řidičských schopností úplně nerozpadne, měl bych za něj při odjezdu zase něco dostat. No ale to je vzdálená budoucnost, raději bych popsal, jak to vlastně se samotným nákupem bylo.

Vím, co si myslíte. To bylo zase vychloubání, že budu všude jezdit na kole, lenost zvítězila a kolo mi tak akorát zreziví. To samozřejmě vůbec, ale vůbec není pravda. Uvedu čtyři rozumné důvody, proč bylo třeba koupit auto. Člověk s autem je přeci jenom mnohem více mobilní než člověk na kole. Když jsme se s kamarády dohodli, že budeme Vánoce trávit v kempu 250 km daleko, mohl jsem jim buď říci, že tam dorazím na kole po Vánocích, nebo ještě ten samý den odpoledne autem. Druhý důvod má co do činění s prací. Mnoho nabídek je podmíněných vlastnictvím auta, protože je třeba se přesouvat z jednoho sadu do druhého nebo z vinice na vinici. Třetí důvod je ten, že za pouhé tři dny dorazí rodiče a vyrazíme na cestu okolo Zélandu. Buď jsme si mohli auto vypůjčit za těžký peníze a na konci ho zase vrátit anebo raději koupit celý auto. No a čtvrtý důvod souvisí s mojí snahou se konečně naučit řídit. Řidičský průkaz vlastním už sedmým rokem a za tu dobu jsem do kupy najel poctivých 300 km. Ne opravdu jsem se nespletl o nulu. Něco mi říkalo, že se řízení nebudu moct vyhýbat do nekonečna, a než rozbít cizí auto, tak radši rozbiju to svoje.

V půlce listopadu jsem tedy zahájil intenzívní hledání auta. Pokud by vám to náhodou vrtalo hlavou, tak jsem nezamýšlel koupi auta nového, nýbrž ojetého. Obrovskou výhodou na Novém Zélandu je, že se sem ve velkém dováží japonské ojetiny ve slušném stavu a za přijatelnou cenu. Místní domorodec mi pověděl, že je to z důvodu přísných a nákladných kontrol starších aut v Japonsku, kvůli kterým Japonci raději koupí nové auto. Co dělat s těmi nepotřebnými, ale stále velmi dobře zachovalými? Vyvezeme je na Zéland! Proto tu na silnicích potkáte hlavně Toyoty, Nissany, Subaru, Mazdy atd. Věděl jsem tedy, že moje "nová" kára bude z Japonska, ale to bylo tak všechno.

Po dlouhé úvaze jsem došel k názoru, že pro mě bude nejlepší kombík, do kterého bych mohl narvat kolo. Tušil jsem, že budu spíše spát pod stanem než v autě, protože bych si pro svoji výšku musel pořídit van nebo limuzínu. Cenový limit jsem si dal do 2 500 dolarů, tedy něco málo přes 40 tisíc korun. Někomu by už tyto informace stačily k začátku hledání nějakého pěkného kousku. Ne tak ovšem mně. Se mnou je totiž ta potíž, že když si kupuju tužku, dva týdny strávím výzkumem všemožných tužek a výběrem té ideální. A teď jsem si měl koupit auto.

Ponořil jsem se tedy do světa automobilových nadšenců a začal jsem bádat. Mezitím jsem zkoumal i nabídku, kterou obstarala internetová dražba trademe.co.nz, místní obdoba aukra. Zélanďani často nekladou takovej důraz na to vidět auto před jeho koupí, a tak se tu zvesela draží tisíce a tisíce aut. Po dvou týdnech jsem měl konečně ucelenou představu o tom, co hledám. Kombi značky Toyota, Subaru nebo Nissan s najetejma zhruba 150 až 200 tisíc km, manuální převodovkou, od roku 1996 do roku 2001 a cenou někde okolo 2 500 dolarů. Měl jsem v hlavě ještě dalších milion detailů, ale těmi vás nebudu zatěžovat.

Už už jsem byl blízko nákupu jednoho subaru impreza, vyplácal jsem asi dva tisíce Kč za detailní prohlídku, ale ač borec prohlašoval, že je auto jako nový, v servisu tvrdili něco jiného. Nechtěl jsem utrácet další tisíce za blbý prohlídky, a tak jsem si řekl, že si ji udělám sám. Shodou okolností se tou dobou objevilo na trademe jiný subaru impreza, který vypadalo víc než slibně. Zavolal jsem majitelům a domluvili jsme se předběžně na ceně. Auto mělo být v dobrým stavu až na to, že prý občas ukáplo trochu oleje. Táta mě po skypu ujistil, že to u aut tohohle stáří není nic tak výjimečnýho, a tak jsem se rozhodl, že jestli projde mou prohlídkou, auto koupím. 

Druhý den už jsem časně z rána uháněl autobusem směrem na Hamilton. Nevím, proč jsem už ráno vybral peníze z bankomatu, abych se o ně poté celou dobu strachoval. Dával jsem si maximální pozor na tašku a podezříval jsem raději každého kolemjdoucího, včetně důchodců a nemluvňat. Vtipný bylo, že v bankomatu byly jenom dvacetidolarovky a padesátidolarovky, takže jsem ani nemohl zavřít peněženku. No nikdo mě naštěstí neokradl a bez problémů jsem dorazil do Hamiltonu, kde jsem se shledal s místním mladým párem, který prodával auto.

Na papír jsem si vypsal asi miliardu věcí, co jsem chtěl zkontrolovat, ale v realitě to dopadlo trochu jinak. Ono ten pár byl strašně sympatickej a mně přišlo trochu blbý kontrolovat každej detail, protože by to vypadalo, že jim nevěřím. Vím, co si říkáte, to je ale kus vola, ale aspoň to hlavní jsem si prověřil a vzali jsme ho na projížďku. Auto jelo pěkně, během těch pár kilometrů se nerozpadlo a paní mě dokonce nechala řídit, ale na moje přání jen mimo hlavní silnice (záhy pochopila proč). Dojeli jsme tedy na poštu, vyřídili formality a od té chvíle jsem byl hrdým majitelem Subaru impreza.

První věc, kterou jsem po koupi udělal, bylo pojištění auta a dobře jsem věděl proč. Byl jsem víc než mizernej řidič, v životě jsem neřídil vlevo a zpátky do Hastingsu mě čekalo asi 300 kilometrů. Navíc jsem se nejdřív musel vymotat z Hamiltonu, což nebyla úplná vesnička. Hamilton je čtvrté největší město Zélandu s více než 200 tisíci obyvateli. Vyjel jsem na hlavní silnici a věděl jsem, že po pěti stech metrech mám odbočit doprava. Byl v tom ale háček, musel jsem se zařadit do pravýho pruhu, kde byla celkem hustá doprava. Nevěděl jsem ani, jak dát blinkr, a tak jsem uznal porážku a na křižovatce zahnul doleva, protože to bylo prostě jednodušší. Bohužel jsem tím pádem jel úplně do hajzlu. Po pěti kilometrech jsem s úlevou dorazil na kruhák, a tak jsem mohl jet zpátky. Konečně jsem nabral správný směr, ale čekala mě ještě jedna překážka, musel jsem natankovat.

Všechny pumpy byly na potvoru na druhý straně silnice, kam jsem se neodvažoval odbočit, a tak jsem znovu počkal na kruhák a jel zase zpátky. Na pumpě jsem předvedl malý divadýlko, kdy jsem nejdříve zaparkoval moc daleko od hadice, abych se k ní následně přiblížil spíše poskoky než plynulou jízdou. Konečně mě taky napadlo zkontrolovat spodek auta. Když jsem spatřil maličkou kapku oleje, málem jsem se zhroutil. Hotovo, vymalováno, auto je na odpis. Vystresovanej jsem odjel z benzínky a až po chvíli mi došlo, že jsem si ani nezapnul pásy. Neptejte se mě jak, ale nakonec jsem těch 300 kilometrů dal. V následujících dnech jsem se snažil jezdit co nejvíc, abych se z otřesnýho stal aspoň špatným řidičem. Taky jsem dal auto do servisu, aby na to mrkli, vyměnili jednu gumu, která, jak jsem si při svý detailní prohlídce nevšiml, byla úplně sjetá a zkontrolovali ten olej. K mé velké úlevě mi servisák řekl, že je auto v dobrym stavu, jen to občas ukápne skrz jedno těsnění, který bude třeba eventuálně vyměnit. V dalších dnech a týdnech jsem najel stovky kilometrů a snad se o něco zlepšil. Dnes, po měsíci a půl, jsem si byl nechat udělat nový těsnění, takže by mělo být auto v naprostým cajku. Zaplatil jsem sice o něco víc, než jsem před nákupem plánoval, ale aspoň, že to mám z krku.