sobota 15. března 2014

S01E10: Návštěva rodičů

Máma a kýč

Můj původní plán ohledně tohoto blogu byl napsat přibližně jeden, dva články měsíčně. V první polovině ledna se ale s mými příspěvky přímo roztrhl pytel. Můj blog slavil v té době mimořádný úspěch, čtenost trhala rekordy. Na mé články odkazovaly desítky světových plátků od New Yorských Timesů po čínské Guangzhou Daily, denně mi docházely tisíce dopisů od nadšených fanynek, kupily se nabídky sponzorských smluv, do toho neustálá interview, lidé mě zastavovali na ulici s prosbou o podpis atd. atd. Potřeboval jsem na krátký čas uniknout z tohoto mediálního kolotoče, a proto se můj blog na určitý čas odmlčel. Naštěstí pozornost během této doby opadla, a proto se znovu můžu obrátit jen na vás, nejvěrnější čtenáře, jejichž počet odhaduji na přibližně 3. No ale dosti obecných slov, hleďme se podívat na to, co se událo nového během měsíce ledna, a počátku února.

Poslední zmínka z mého předchozího příspěvku zmiňovala očekávanou návštěvu rodičů. V té době jsem se ještě líně válel doma u jedné postarší paní v Aucklandu. Jak ale jistě víte, rozhodně jsem na ní nějak neparazitoval či nevyjídal, veškerou stravu a servis jsem si tvrdě odpracoval rýpáním v zahrádce. Po týdnu jsem se rozloučil a vydal se vstříc Aucklandskému letišti, kde jsem se měl za pár hodin shledat s rodiči. Jejich letadlo mělo trochu zpoždění, a tak jsem strávil velice zábavný čas v KFC zkoumáním počtu kalorií v jednotlivých jídlech. Čekání jsem si též zkrátil třináctiminutovým telefonátem se záznamníkem jednoho zelandského úřadu, abych si posléze uvědomil, že jsem si předtím do mobilu dal kvůli rodičům českou simku. No byl to zkrátka úspěšný start do nového týdne a byl jsem opravdu rád, když jsem konečně vyzvedl rodiče a společně jsme opustili spáry velkoměsta. Ten den nás čekala pouze cesta do kempu, tak jsme alespoň pokecali o všem možném a rodiče mohli nabýt první dojmy ze Zélandu. Táta, trochu zmaten ježděním vlevo, mi po cestě uštědřil pár dobrých rad, jak vjet do protisměru, ale nakonec jsme šťastně dorazili do naší první destinace Whangarei, městečka na severním cípu severního ostrova.

Druhý den jsme už konečně vyrazili na tu pravou dovolenou za poznáním Nového Zélandu. Abych vás trochu uvedl do obrazu, v té době byly před námi necelé tři týdny cestování a já jsem tušil, že největší atrakce nás čekají spíše na jižním ostrově. Prvních pár dnů jsme měli strávit procestováním severního ostrova od severu na jih a nutno podotknout, že větší část této cesty probíhala klasickou zelandskou krajinou, která je sice zajímavá, ale ve srovnání s jižním ostrovem je to jako projíždět mosteckou uhelnou pánví. To jsem ale věděl já a nikoliv moji rodiče. A tudíž jsme každých 50 metrů zastavovali a fotili protější kopec nebo louku. Nechtěl jsem kazit náladu, a tak jsem se snažil mírnit v poznámkách typu; vždyť je tam úplný ho***, pojďte už, dneska ještě musíme dojet tam a tam. Ne snad, že bychom měli úplně přesný plán, kam který den dojet, ale měl jsem neblahé tušení, že jsme z počátku nesplnili ani ten nepřesný plán. A tak jsme na třetí den s mámou vymysleli o něco delší přejezd, abychom trochu pohli. No krapet jsme to přehnali a celý den jsme strávili v autě, což hlavně táta přijal trochu nelibě a každou chvíli brblal. Naplánoval jsem alespoň zastávku na slavné Hot Water Beach, což je pláž, na které vyvěrají termální prameny. Turisté se tu za odlivu zastavují, vyhrabávají jámy, aby se pak mohli pěkně rochnit v těchto jakýchsi přírodních vanách. Když jsme ovšem dorazili na onu pláž, zjistili jsme, že podobný plán mělo dalších asi 500 lidí, kteří se tísnili na poměrně malém prostoru. Dvakrát nás to nelákalo přidat se k davovému šílenství a raději jsme utahaní z cesty zamířili do kempu. Večer jsme se dohodli, že během další cesty nastavíme určitou horní hranici pro kilometry najeté během jednoho dne a s tímto předsevzetím jsme druhý den vyrazili na cestu.

Ten den nás čekala návštěva Rotoruy, města obklopeného horkými prameny, gejzíry a podobnými blbostmi. Toto území je stále vlastněné místním maorským kmenem, který si záhy přisvojil principy kapitalismu, celé místo oplotil a za vstup vybírá slušné peníze. Pokud jsme ale chtěli vidět erupci největšího gejzíru v okolí, nezbývalo než zaplatit. Hned jsme zamířili na místo s nejlepším výhledem na gejzír a jali se čekat. Po hodině a půl čekání jsme to vzdali a raději jsme se přesunuli do místního kulturního centra, kde mělo začít vystoupení zástupců maorského kmene. Borci předvedli působivou haku neboli válečný pokřik Maorů, Maorky zase pěkně zaspívaly a zatancovaly, čas pěkně ubíhal, když v tom poklidné představení narušila neočekávaná událost. Uvaděčka oznámila, že další část programu proběhne za spoluúčasti obecenstva. Ke svému zděšení jsem si uvědomil svou tragickou chybu při výběru sedadla hned vedle prostřední řady, kde mě snadno mohla vyhmátnout chtivá ruka organizátorky. Situace byla vážná, nasadil jsem tedy svoje nejsilnější zbraně na neupoutaní pozornosti. Mám v tomto ohledu trochu nevýhodu, protože se mi nikdy nepodaří se svými 194 cm zasunout do sedačky natolik, abych nevyčníval. Musel jsem tedy použít jiné prostředky. Žádný oční kontakt s organizátorkou byl základ, dale jsem se začal tvářit, jako bych snědl něco velice zkaženého, ale jelikož bylo stále více a více lidí unášeno na podium, byl jsem nucen přejít k nejtěžšímu kalibru. Zapředl jsem hovor s mámou, u něhož jsem se tvářil tak vážně, jako bychom měli co nevidět rozlousknout záhadu vraždy Johna F. Kennedyho. Samozřejmě nikdo by se neodvažoval přerušit tak očividně důležitý rozhovor, a tak jsem zůstal úspěšně nevybrán. Poté jsem si už trochu zlomyslně užíval pohled na méně šťastně účastníky, kteří se na podiu učili rozverný maorský popevěk doprovázený tancem.

Opustili jsme brány Rotoruy a pokračovali směrem na Wellington, kde jsme absolvovali přejezd trajektem na jižní ostrov. Na jižním ostrově byly záhy zapomenuty všechny malé neúspěchy, neboť se před námi otevřel pohled na monumentální Alpy táhnoucí se po délce celého ostrova. Ne snad, že bych byl úplně ten požitkářský typ, co se půlhodiny kochá pohledem na rozkvetlou louku, ale jižní ostrov vám vyrazí dech, i když jste úplný ignorant. Počasí během následujících dnů vycházelo prostě skvěle. I na místech, kde obvykle prší, jsme měli slunce a foťák se velice rychle zaplnil stovkami kýčovitých fotek. Úspěšně jsme objeli většinu ostrova a po deseti parádních dnech přepluli zpět na ostrov severní. To už nás čekala jen cesta do Aucklandu. Už jsme nefotili každou blbost a po dvou dnech dorazili do největšího města Nového Zélandu. No a druhý den jsme zamáčkli slzu, dojemně se rozloučili a já jsem měl zase konečně spoustu místa v autě pro svoje krámy a náhodné sexy stopařky (bohužel zatím jsem jich potkal tak nějak 0).

No a tím končí desátá a předposlední epizoda první série. V poslední epizodě se dovíte o mém návratu do jablečného sadu a počátcích sběru jablek. A poté už můžete nadšeně očekávat příchod druhé série, která odstartuje příletem mého kamaráda Honzy Mikulce, který je právě někde v Soulu a zítra by měl dorazit do Hastingsu.