úterý 13. května 2014

S01E11: Jabko... hooodně jablek
Slunce zapadá nad sadem... zase jsem se kochal

Honza Mikulec mi nenávratně prchl s internetem, který bezostyšně užírám z jeho tabletu, a tak mám na večer dvě varianty, jak se zabavit. Tou první je pěkně se válet a koukat na film a druhou je konečně vyplodit další článek do blogu. Je jasné, že první možnost je o poznání lákavější, a tudíž jsem ji po několik týdnů i preferoval. Ale tím také rostlo moje černé svědomí, že absolutně zanedbávám ten zpropadený blog. No a dnes večer právě ono svědomí porazilo moji lenost, a tak zase po měsíci vzpomínám, co se tady na Zélandu vlastně událo. Obsahem tohoto příspěvku by měl být slavný návrat do jablečnýho sadu a počátky sbírání jablek. Jediný problém je ten, že od té doby uplynuly více než dva měsíce a ani moje dokonalá paměť neudržela veškeré podrobnosti. Berte proto některé detaily s rezervou a nebo tomu raději nevěřte vůbec.

7. února v pátek jsem... byl to pátek? jo byl to pátek! No zkrátka jsem odvezl rodiče na letiště a sám poté vyrazil na jih do sadu zvaného Willowford, který se nachází nedaleko Hastingsu. Pozorní čtenáři vědí, že jsem tam už v listopadu a prosinci strávil měsíc mezi jabloněmi a nyní mě čekal návrat na stejné místo. Ten měsíc, který jsem tam předchozí sezónu pracoval, byl celkem příjemný (což je překvapující, vzhledem k tomu, že jsem se většinu času prodíral stromy a protrhával jabka). Výhodou ale bylo, že Willowford Alma Ata je spíše menší rodinný sad s přátelskou atmosférou a navíc se společně se mnou stromy prodírali ostatní, vesměs sympatičtí cestovatelé ze všech koutů Evropy. Co víc si přát!

Zpět jsem jel tedy s představou, že následující dva a půl měsíce budou sice plné dřiny, ale nebude lepšího místa, kde onu dřinu podstupovat. Během prvního týdne, který byl věnován spíše přípravám na samotný sběr, do sadu postupně přibývali noví lidé a stejně tak dorazili někteří stáří známí z dob thinningu (pozn. autora: to je to protrhávání, vo kterym tu celou dobu mluvim!). Těmi ostřílenými byli kromě mě Josh a Gabby, sympatický anglický pár, se kterým jsem společně s dalšími lidmi strávil Vánoce. A mezi nové příchozí patřil mladý anglický pár, italský pár a dva borci z Francie... jak jsme posléze zjistili, také pár. Ne snad, že by hned po svém příjezdu prohlásili, že jsou teplí, ale když se spolu i sprchovali, tak to došlo i těm pomalejším z nás. Chris, jeden z onoho francozského páru, byl vegetarián, což ovšem trochu zarazilo Joshe. Josh známý svým decentním smyslem pro humor vyslovil velice všímavou otázku: "Jak může být Chris vegetarián, když každou noc polyká klobásy?!" Ale kromě podobných nejapných žertů, kterým jsem se rozhodně nesmál, byla naše společnost veskrze gay tolerantní. 

A po pár dnech, kdy byla jablka dostatečně zralá, jsme konečně nafasovali bagy a jali se plnit biny. No raděj abych to trochu vysvětlil. Picker neboli sběrač, má na břichu bágl/bag, do kterého nasbírá až 20kg jablek. Plné bagy se vyprazdňují do binu, velkého koše z prken, který pojme 400kg jablek. No a aby se pickeři neflákali a pěkně sbírali, jsou placení od počtu binů. Cena se pohybuje okolo 30$ za bin a cílem je splnit alespoň minimální mzdu, což jsou 4 biny na osobu na den. Kdo je pomalejší, má holt smůlu.

A jak to vypadalo v praxi? První den jsme se spíše rozkoukávali. Bylo nám vysvětleno, co je jabko a jaký je rozdíl mezi tím zralým a nezralým. Někdo by si mohl mylně myslet, že na sbírání jablek není nic složitého, prostě přijdu, oberu strom a jdu na další. Jenže jablka mají různé odstíny a sbírat se mohou jen ty sytejší. Taky by vám neprošlo, kdybyste sbírali kdejakého mrzáka, a tak se musíte soustředit i na minimální velikost. V konečném součtu jsme první den zkoumali každé jablko, přemýšleli, jestli ho teda sebrat, nebo zda ho nechat do příště a s tímto přístupem jsme posbírali sotva třetinu denní normy. No bylo co zlepšovat. Naštěstí jsme měli první týden k tomu, abychom to sbírání, jak se říká, dostali do ruky. S každým dnem se nám dařilo sbírat víc a víc a také záda přestávala tolik naříkat.

Mezitím dorazili zbylí mladí cestovatelé se stejným cílem posbírat miliardy jablek a vydělat dostatek peněz na další cesty. Uběhly dva týdny a z nás se stali profesionální sběrači. Jenže v té době jsme dosbírali první odrůdu, Royal Gala, a ta další, Jazz, ještě nebyla zralá. Nezbývalo tedy než čekat, až jablka milostivě dozrají. Ne všichni ovšem měli potřebnou trpělivost. Jako první odjeli Italové a hned po nich následovali Francouzští hoši. Mladý anglický pár nakonec také došel k názoru, že jablka nejsou to ideální živobytí, a tak jsme z ničeho nic zbyli v sadu tři.

Konečně ale dozrál Jazz, do sadu přijali novou krev a mohli jsme se vrátit k milovanému řemeslu. Pěkně se nám sbíralo, v té době jsem dal svých rekordních 6,5 binu, a zdálo se, že tak to bude pokračovat ještě pěkných pár týdnů. No ale Phil, majitel sadu, došel k názoru, že by bylo lepší si na výpomoc vypůjčit partu borců z Vanuatu. 

Každý rok na Zéland přicestuje v podstatě celé mužské osazenstvo ostrůvku v pacifiku (Samoa, Vanuatu, atd.), aby na půl roku pěkně pohli s místním zemědělstvím a za vydělané peníze uživili sebe i rodinu. Takto už přijíždějí nějaký ten rok, a že nejsou chlapci lenošní, dokazají za den posbírat binů i deset. My mladí Evropané jsme moc nevěděli, co od nich očekávat. Někdo tvrdil, že pokud se na ně špatně podíváte, tak vás sní i s botama. Pravda byla ale úplně odlišná. Borci z Vanuatu byli vskutku přátelští a usměvaví lidé a jediný, kdo byl pravděpodobně sněden, byl onen králíček, kterého jeden den ulovili v sadu. Jedinou stinnou stránkou jejich přítomnosti bylo to, že za dva týdny posbírali notnou část sadu. Konec sezóny se tak posunul z května na polovinu dubna a my jen mohli počítat, o kolik málo si díky této výpomoci vyděláme. Co na plat, nezbývalo než sbírat to, co zbylo. O druhé polovině sezóny ale zas příště. Také navíc do mého serialového blogu přibude nová postava, můj kamarád Honza Mikulec, tou dobou na cestě na Zéland! To be continued...

Žádné komentáře:

Okomentovat