neděle 14. června 2015

S02E04: Tak ještě jednou naposledy


Vafle a shake, Taiwan style!
Před přibližně 11 měsíci jsem seděl v Aucklandu na letišti a čekal na odbavení. Proč to zmiňuji?. Právě tehdy jsem totiž začal psát tento článek. Kdybych byl co proto, mohl jsem za tu dobu napsat celou knihu, na jejíž motivy by Hollywood stihl natočit minimálně trilogii kasovních trháků s Ryanem Goslingem v hlavní roli. Bohužel už tehdy jsem neměl dostatek píle a trpělivosti a našel jsem si něco lepšího na práci (tuším, že jsem čtyři hodiny zíral na McDonald). Řekl jsem si tedy, že článek dopíšu hnedle po návratu (při letu jsem neměl dostatek volného času, trval jenom 24 hodin). Po návratu jsem se utvrdil, že ho dopíšu hned, jak budu mít volný čas… třeba příští víkend, nebo ten další anebo ten potom… Řeknu vám, prokrastinace je jedna věc, ale odkládat napsání jednoho článku skoro rok, je i na mě příliš. No, a protože teď sedím ve vlaku do Brna, a nemám lautr co na práci, zkusím těch pár řádků konečně dopsat. Nemůžu tedy úplně zaručit, že si vybavím, co jsem před rokem přesně dělal. Berte, prosím, na vědomí, že některé události se mohly odehrát trochu jinak a jiné se třeba vůbec neudály...

Koncem června 2014 jsme s Honzou pomalu končili naše putování okolo jižního ostrova. Ne, že by nebylo co objevovat, ale tak trochu nám došly peníze. Nezbývalo, než se vydat zpět do civilizace a znovu začít spořádaný život pracujícího člověka. Ubrali jsme se tedy do Christchurche, kde mé cesty na podzim roku 2013 začaly a kde měly i v půlce července skončit. Plán byl jasný, najít si dobře placenou práci, k tomu levné ubytování a to nejlépe během jednoho dne.

Jak se ukázalo, sehnat zaměstnání nebyl zas takový problém. Christchurch je stále dost poznamenaný zemětřesením, které město postihlo před čtyřmi lety a pro jeho přestavbu se hodí každý pár rukou. Zašli jsme v pondělí do pracovní agentury Tradestaff, podepsali pár papírů, úspěšně prošli drogovým testem a druhý den už jsme se měli hlásit na pracovišti. Co to bude za práci, jsme netušili, ale hlavně že byla placená. Trochu horší to ovšem bylo s ubytováním.

Posledním naším stálým bydlištěm před putováním po jižním ostrově byl kemp v Motuece, kde jsme necelé dva týdny spali pod stanem. Jenže doba přeci jenom pokročila blíž k zimě, teploty v noci klesaly k bodu mrazu a vyhlídka spaní pod stanem nebyla zas tak lákavá. Zaplatili jsme si tedy dvě noci v Rucksacker Backpackeru, který tímto všem rozhodně nedoporučuji. Kupř. stavitel při výpočtu výšky stropu nepředpokládal, že existují lidé nad 190 cm a také mě fascinovalo okno z koupelny do chodby bez jakýchkoliv záclon. Při sprše či vykonávaní potřeby jste si tedy mohli vesele sdělovat dojmy s kolemjdoucími. Navíc bylo jasné, že dlouhodobě žít s dalšími 50 lidmi se zkrátka nedalo.

Odpověděli jsme tedy na inzerát, který nabízel nájem dvou lůžek trochu podezřele lacino. Když jsme dorazili na místo, pochopili jsme, proč byla cena nastavena tak nízko. Jednalo se o barák se dvěma ložnicemi v přízemí, kde spalo již 9 dělníků a já s Honzou jsme měli být číslo deset a jedenáct. Nemusím zmiňovat, že sprcha a záchod byly jenom jedny a celé vzezření domu nenaplňovalo představy o spokojeném bydlení. No ale, že byla cena tak proklatě nízko, domluvili jsme se, že to vezmeme. Naštěstí jsme měli ještě tu noc zaplacenou v hostelu (který rázem stoupl v našich očích), a když jsme se z prohlídky vrátili, zmocnili se nás obavy, jak v tom domě hrůzy přežijem. Nebudu chodit okolo horké kaše, z celé věci jsme vycouvali a raději si našli něco jiného. Jednalo se o malý pokoj (tak 6m2) pro dva v domě kousek od centra u borce jménem Mark. Mark byl pravda trochu zváštní… už od pohledu takovej alternativní, nevěděli jsme, jestli náhodou na něčem nejede, ale že jsme měli mít vlastní pokoj za slušnou cenu, nabídku jsme vzali.

Druhý den ráno jsme se hlásili v práci, přesněji řečeno ve velkém skladu zeleniny. Ukázalo se, že nebudeme hrdinně pomáhat budovat nový Christchurch, ale místo toho vozit na paleťáku zelí a okurky. Co naplat, alespoň jsme měli při práci střechu nad hlavou. Tak nějak jsem si maloval, že v klidu strávím ve skladu poslední měsíc, ale po dvou dnech nám oznámili, že už nejsme potřeba. Naštvaně jsem telefonoval do tradestaffu, že nám taky mohli dát vědět, že to bude jen na dva dny a jestli by nám nemohli dohodit co nejdřív další práci. Ve čtvrtek jsme tedy zametali pět hodin obrovský sklad a v pátek jsme už jen tři hodiny pomáhali chlápkovi doma rozřezat koberec. Naše nadšení z práce pro tradestaff toho dne kleslo na nulu…

Zkusil jsem tedy zavolat Richiemu a Erikovi, borcům Slovákům, se kterými jsem kdysi dávno makal v sadu a poté po Vánocích týden putoval po severním ostrově. Věděl jsem, že se též ubrali do Christchurche a podařilo se jim sehnat slušnou práci na stavbě, a proto jsem měl v plánu se optat na pár tipů při hledání. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře. Ukázalo se, že borci zanedlouho odlétají do svojej milovanej vlasti a firma, pro kterou pracovali, za ně hledá náhradníky. A tak jsme měli novou práci. Další týden jsme se hlásili v Southern Foundations, firmě, která se specializovala na budování domovních základů z betonu. Naše úderná jednotka ve složení já, Honza, Angličan John a šéf Duncan jsme byli zodpovědní za rozdělávaní bednění, které sloužilo jako forma, dokud beton dostatečně neztuhl. Co se týče našeho šéfa Duncana, Slováci nám řekli, že to je vlastně takovej dědula, v podstatě důchodce… o to větší bylo naše překvapení, když se ukázalo, že Duncan je chlap jak hora, kterej to těžký bednění, co my s Honzou z počátku nosili ve dvou, bere jednou rukou. Jinak to byl ale správnej borec, co si potrpěl na poctivou práci a dochvilnost. Asi i proto úplně nevycházel s Johnem.

Ani netuším, jak se John k téhle práci dostal, ale i když to nebyl špatnej chlapík, úplně se ke stavařině nehodil. Trpěl totiž trochu poruchou pozornosti a místo práce si raději s každým povídal. Tedy měl bych spíš říct, nejraději někomu něco povídal, a to i tehdy, když ten druhý neměl absolutní zájem ho poslouchat. Dozvěděli jste se třeba, jaké letadlo právě vzlétá na letišti, které čínské bistro má nejlepší nudle a jednou se dokonce během šichty zapojil do policejního pátrání. Policie překvapivě nepátrala po Johnovi, ale po nějakém výtržníkovi, který porušil domácí vězení. John tedy místním strážníkům uštědřil pár dobrých rad a pomohl s vyšetřováním. Také se v práci úplně nepředřel a sem tam něco zvrtal (jako když jel přes půlku města s plně naloženým vozejkem, který neměl dobře připojenej a mohl se kdykoliv odpojit…) No a vhledem k tomu, že Duncan vyžadoval, abychom zbytečně nelenili a práci dokončili, co možná nejdřív, bylo jasné, že s Johnem bude mít trochu problém.

Možná se ptáte, proč Johna nevyhodili. To ovšem není na Novém Zélandu tak jednoduché, neboť zaměstnance chrání velké množství práv. Ale i o to se John nakonec dokázal postarat. Byl totiž na návštěvě svého budoucího tchána, kterému pomáhal připevnit poličku na stěnu a tchán mu nedopatřením zlomil ruku. O tom, že to bylo nedopatření, se dalo spekulovat (možná, že tchán vůbec nemířil na ruku), ale takovéto morbidní teorie raději nebudu rozvíjet. Po tomto incidentu šel John spokojeně na nemocenskou a nikdo nepředpokládal, že by se k bednění někdy vrátil. Snad se Johnovi daří dobře a má už vhodnější zaměstnání.

V Christchurchi rostlo tou dobou nových domů jako hub po dešti, takže práce bylo stále víc než dost. V praxi jsme se během dne moc nezastavili a jen co byl jeden základ baráku hotov, hned jsme jeli na další. Dny vesele ubíhaly a ani jsme se nestihli ohlédnout, už byl víkend. Během nich jsme většinou nakoupili hromady jídla, skočili do kina a jinak se víceméně váleli. Jeden víkend byl ovšem výjimečný.

V půli června jsme měli zarezervované lístky na All Blacks, novozélandský ragbyový výběr v přátelském utkání proti Anglii. Byla to unikátní příležitost, jak spatřit ostré hochy v akci přímo na půdě Nového Zélandu, protože šlo o jediný zápas reprezentace na jižním ostrově během celého roku. Nemusím zdůrazňovat, že bylo utkání beznadějně vyprodané, protože ragby je na Novém Zélandu prioritou číslo jedna. Během cestování jsem nespatřil příliš velké množství státních vlajek u domů, zato černou vlajku místního výběru má na dvorku skoro každý. V sobotu ráno onoho zápasového dne jsme sbalili svačiny, skočili do auta a zamířili směr Dunedin. Zapomněl jsem zmínit, že utkání hostil Dunedin, který je od Christchurche vzdálený přibližně 360km. No nebylo to úplně za rohem, ale sportovní fandové pochopí, že podobná příležitost se naskytne jednou za život!

Cesta v klidu utekla a večer jsme si to už pěkně štrádovali z kempu na stadion. Ve městě jsme se připojili ke špalíru lidí, který postupně narůstal do mohutnosti. Většina lidí byla místních, ale našlo se i pár Anglických příznivců, kteří byli, jak anglická tradice káže, náležitě nalití. Jeden z nich se také během zápasu postaral o pořádný exces, když vběhl na trávník, jak ho pánbůh stvořil. O to vtipnější situace nastala záhy, protože ho jeden hřmotný pořadatel skolil dosti nevybíravým způsobem, který museli ocenit i samotní ragbisté. Druhý den tedy noviny nerozebírali samotný výsledek zápasu (Zéland jako vždy vyhrál), ale onen incident na trávníku.

Červen se přelil do července a já se pomalu začal připravovat na svůj návrat domů. Naštěstí jsem cestoval vcelku nalehko a za dobu svého cestování jsem si zase tolik krámů nepořídil. I tak jsem ale potřeboval prodat pár věcí, které jsem neměl zájem vozit zpátky do Čech. Zejména helmu na kolo, dále kytaru, no a v neposlední řadě také auto.

Helmu a kytaru jsem prodal vcelku snadno. To s autem byla ale větší obtíž. Už při nákupu jsem se snažil pořídit spolehlivější kousek a navíc jsem během svého vlastnictví řádně investoval do pravidelných oprav a udržování. Proto jsem se nechtěl smířit s tím, že bych svůj zánovní vůz prodal jen tak za hubičku. Nastavil jsem tedy prvotní cenu relativně vysoko a během dvou následujících týdnů se mi neozval vůbec nikdo. Musel jsem tedy spolknout hrdost a jít s cenou dolů. Konečně jsem našel tři zájemce, se kterými jsem si domluvil schůzku. Prvními byl místní pár, který mi nabídl o něco nižší cenu, a tak jsem počkal, co mi nabídnou ostatní. A tehdy se mi trošku zhatil můj plán. Ze zbylých zájemců se totiž vyklubali automechanici, kteří nezávisle na sobě odhalili, že mi začíná podkluzovat spojka, jejíž výměna by stála pěknej balík. Naštěstí druhý ze dvou mechaniků, mladej borec, byl i tak ochotný tu moji herku koupit, a v podstatě chtěl původní cenu snížit jen o cenu náhradní spojky s tím, že si ji vymění sám. Ihned jsme jeli na poštu, aby si to ještě nerozmyslel a já si řádně oddychl, že auto mám z krku.

Po epizodě s prodáváním auta jsem ještě dořešil pár posledních věci a ani jsem se nenadál, bylo 10. července a nastal čas vydat se zpět na druhý konec světa. S Honzou jsme se tradičně chlapsky rozloučili ve stylu; “Tak zatim…“,“jj zdar“ a už jsem pádil na letiště. Přede mnou bylo pět různých letů a na konci kýžený návrat domů. Nejprve jsem se ve čtvrtek ráno vydal zpět do Aucklandu, kde jsem strávil svůj poslední a asi nejnudnější den a večer jsem pokračoval na Sydney a Taipei.

Ráno v Taipei jsme přistáli do krásného slunného dne a následovalo celodenní čekání na další let. Nechtěl jsem zevlit další den na letišti, a proto jsem si znovu udělal výlet do Asijské metropole. Pamětníci si možná vybaví příhodu s masovým knedlíčkem. Nyní jsem byl ale, co se týče místní kuchyně, v absolutním klidu, neb jsem na Zélandu absolvoval očkování proti žloutence. Rozhodl jsem se tedy dne plně využít a proniknout do tajů taiwanské kuchyně. Jediné, co mě při procházení městem a hledání jedné vyhlášené restaurace trápilo, bylo to, že jsem měl v oněch 30 stupních a 120% vlhkosti na nohách své sice zánovní, ale ne zrovna prodyšné pohory. Drobným Asiatům se tedy naskytl asi lehce nezvyklý pohled na vysokého Evropana, který si to štráduje v horkém letním parnu v kožených kanadách (sandále jsem nechal chytře na letišti). Na zub jsem vyzkoušel kde co, ledový mangový džus, vepřovou polévku (aspoň doufám, že to byl vepř) a vše jsem spláchl malinovým shakem s vaflemi. Se zažíváním tentokráte v nejlepším pořádku jsem večer nastoupil na palubu letu do Evropy a druhý den v poledne jsem po devíti měsících pevně stanul na rodné hroudě.

=====================THE END=====================